Nestává se často – alespoň v této zemi ne –, že největším trumfem restaurace je její kuchyně. Je celkem dost podniků s příjemnou atmosférou, a v lepších restauracích se dnes už obvykle můžete spolehnout dokonce i na odpovídající obsluhu. Dobrých šéfkuchařů je ale pořád jen pár.
Jednou z výjimek je restaurace U Emy Destinnové, jejíž majitel a šéfkuchař v jednom Steven Trumpfheller je daleko větším trumfem než adresa, na níž podnik leží, i jeho obsluha. Repertoár má eklektický, ale ne náhodný – skládá se většinou z americké a italské klasiky.
Nemůžu zapomenout na jeho dýňové rizoto (180 Kč). Bylo smetanové, ale ne příliš těžké, s perfektně vyrovnanými chutěmi. Přispěla k tomu jedna naprosto zásadní ingredience: dokřupava opečená slanina (konec konců, Trumpfheller je Američan, a ti to se slaninou umějí zatraceně dobře) zapracovaná v malých kouscích do rizota. Je pravda, že slanina vylepší v podstatě cokoli (nedávno jsem ochutnala slaninovou čokoládu a byla skvělá), ale v rizotu tvořila spolu s výrazně sladkou chutí dýně a slaným parmazánem velmi nápaditou kombinaci.
Nový, ale ne lepší design
Totéž se nedá říct o novém designu restaurace. Dřív se tu člověk cítil tak trochu jako v něčím staromódním obýváku plném nejrůznějších bizarních předmětů a zařízeném ošoupanými gauči, které restaurace zdědila po dřívějším nájemci, českém JB Clubu. Zařízení prostě moc neodpovídalo úrovni zdejší kuchyně, takže renovace byla rozhodně nutná. Dnes je to tu úhledně čisté, pohovky dostaly nové čalounění, ale část půvabu se tím někam vytratila. Béžové stěny jsou poněkud jednotvárné a úzké kaštanové ubrusy přehozené přes stoly působí nemoderně – něco takového byste čekali spíš v nějaké staré hotelové restauraci z komunistické doby.
Při mé druhé návštěvě tu večeřela nějaká velká společnost, která zabrala celou velkou první místnost (restaurace nabízí několik hromadných menu), takže mě s přáteli usadili v menší místnosti v zadní části. Což mohlo být velmi útulné, kdyby to zároveň nebylo těsně vedle záchodů. Mezi námi a toaletami byla sice stěna, ale pokaždé, když někdo nechal otevřené dveře, nás ovanul známý nepříjemný pach. A protože dveře se nezavíraly samy, musel pokaždé někdo z nás vstát a zavřít je. Nemůžu říct, že toaletní portýr by byla má oblíbená aktivita...
A pak tu byl problém se světlem, které bylo tak sporé, že jsme stěží přečetli jídelní lístek. A přestože živá klavírní hudba je dobrý nápad, tenhle klavírista na mě moc nezapůsobil. Měl agresivní styl, který netvořil pozadí, jak měl, ale přehlušoval naši konverzaci. A navíc měl nepříjemný zvyk civět při hraní na lidi a bohužel si k tomu vybral právě mě a moji přítelkyni.
Z dřívějších návštěv ještě před renovací mi utkvěla v paměti perfektní obsluha. Ani tentokrát nebyla rozhodně špatná – zejména ne poprvé, kdy jsem narazila na úžasně informovaného číšníka. Občas ale obsluha působila přece jen poněkud amatérsky. Poprvé mi číšník hned sdělil, co mají zrovna v aktuální nabídce, ale podruhé jsem se na to musela zeptat sama. A taky mi vadilo jejich vypočítávání aperitivů v nabídce, přestože jsme aperitiv jasně odmítli.
Je však nutné ocenit, jak rychle nám přinesli jídlo, přestože měli vepředu tu obrovskou skupinu. Když jsem viděla to množství lidí, trochu mě to otrávilo. Obvykle to totiž znamená, že kuchyně se věnuje přednostně jim a menší stoly musejí počkat. Všechna jídla ale přinesli přesně v pravou chvíli, a ještě si našli čas ukázat nám jehněčí a mečouna, které měli ten den ve speciální nabídce.
Slabost pro syrové maso
Dala jsem si mečouna ve formě carpaccia (215 Kč), a byl skvělý. Čerstvý, nakrájený na nádherné plátky a naaranžovaný kolem malého salátu s kapari a cherry rajčátky. Syrové maso tady mají očividně rádi – na jídelním lístku najdeme tři druhy carpaccia (včetně bizoního se sušenými fíky a sýrem pecorino za 215 Kč) a jehněčí tatarák. Další druhy carpaccia najdete často v aktuální nabídce.
Jsou tu ale i další chutné předkrmy, například smažené kalamáry s cuketou a citronem (155 Kč) nebo pečená prsíčka z divoké francouzské kachny s omáčkou demi-glace s borůvkovým portským. Narazíte tady zkrátka na mnoho originálních receptů, což člověk ocení, protože jinak se na jídelních lístcích v Česku objevuje stále znovu totéž. A ještě když ty originální recepty umějí jaksepatří uvařit! Prsa z kapouna na sladké směsi z kukuřice (230 Kč) byla jemná a šťavnatá, s dokřupava opečenou kůrčičkou. Sladká kukuřičná omáčka dodávala jídlu příjemný americký tón a spolu s nadýchanými šťouchanými brambory s česnekem (65 Kč) to byl učiněný koncert chutí.
U Emy DestinnovéKateřinská 7, Praha 2 |
Ten Američan ve sklepě rodného domu slavné operní pěvkyně Emy Destinnové vařit rozhodně umí. Co se týče pečení, úplně mě nepřesvědčil (krustička na philadelphském cheesecaku za 105 Kč byla moc vlhká), ale zvládla jsem ochutnat jen jeden dezert. Porce jsou velké, ceny podivuhodně příjemné. Rozhodně bych doporučila, abyste tuhle restauraci zkusili. I když tu není všechno dokonalé, jídlo za to určitě stojí.
