Restaurace U Petrské věže má v sobě cosi staromódního. Ne, nemluvím o domě ze 14. století, v němž podnik sídlí, ani o klenutých stropech a gotickém sklepu či křišťálových lustrech a starožitném nábytku. Historie, kterou mám na mysli, je současnosti o dost blíž: symbolizují ji číšníci v kravatách, černých vestách a mandarinkových košilích a jídelní lístky laminované ve folii a svázané v měkkých koženkových deskách. Rok 1995, který nikdy neskončil.
Kam vedla revoluce českých chuťových pohárků
Konec konců právě roku 1995 restauraci U Petrské věže otevřeli -a zdá se, že od té doby se tu toho moc nezměnilo. Jídelní lístek se skládá z luxusnějších, ovšem nikoli modernizovaných verzí české klasiky, na jakých si kdysi zakládala určitá část českých konzumentů. Když má dnes někdo chuť na večeři s velkým V, jde do italské, francouzské nebo asijské restaurace. Petrským věžím a Modrým kachničkám zůstali jen turisté a pár Čechů, kteří sem vodí své zahraniční hosty, když je chtějí vzít na české jídlo jinam než do hospody.
Důsledky této revoluce v chuťových preferencích Čechů byly znát na první pohled. Jedinými dalšími hosty byli toho večera čtyři postarší britští turisté, kteří byli se svou volbou restaurace očividně spokojeni. Filátka z kance v šípkové omáčce podle nich "zněla skvěle" a čerstvý žitný chléb a miska sádla, které před ně číšník postavil, vyvolaly dobromyslné žertování, k čemu to tak asi může být. Asi by se divili poněkud více, kdyby věděli, že na konci večera bude každý z nich muset za chleba a sádlo zaplatit po čtyřiceti korunách, i kdyby se ani jednoho vůbec nedotkli.
Já jsem se nedivila ničemu. Byli jsme v roce 1995 a tehdy se couvert nosil. Že by se tehdy nosily i přemrštěné ceny nápojů? Asi ano, jinak by u Petrské věže neprodávali půllitr vody Vittel za 140 korun a pivo po sedmdesáti.
Je však třeba dodat, že pivo je jednou ze silnějších stránek této restaurace. Pochází z minipivovaru Rohozec a čepuje se do vychlazených půllitrů. Vždycky mě potěší, když se setkám s podnikem, jemuž se podařilo odolat rafinované taktice giganta Pilsner Urquell. A nevadí mi, že restaurace si za neobvyklé pivo musí napočítat víc. (U Petrské věže mají také sklep plný českých a moravských vín, na ty se však během mé návštěvy nedostalo.)
Zatímco pivo je své vyšší ceny hodno, pro většinu jídel to rozhodně neplatí. Jako předkrm jsem si dala hovězí vývar se sherry a celestinskými nudlemi (120 Kč). Byl tak slaný, že jsem spolkla stěží několik lžic. A kuchaři ujela ruka i se sherry, jehož chuť byla v polévce příliš výrazná. Co mi chutnalo, byly široké domácí nudle ochucené koprem.
Kachna na tuho
Pak přišel hlavní chod - prsíčka z divoké kachny s černou omáčkou po staročesku a bramborovými placičkami (440 Kč). Omáčka mi chutnala. Šlo o hustý a lepkavý vývar vonící švestkami, jehož barva byla skutečně téměř černá. Horší to bylo s masem: bylo tak přepečené, že v jeho středu nezůstala ani tečička růžové barvy. Byl to prostě kus tučného, šedého, neuvěřitelně tuhého masa. Vím, že takový způsob přípravy kachních prsíček je v Česku obvyklý (oproti Francii, kde mají kachnu rádi růžovou a jemnou), ale kdybych měla soudit podle tohoto příkladu, je to způsob špatný. Jako byste vyhodili kus dobrého masa oknem.
Nepovedly se ani bramborové placičky. Byly velmi malé a tlusté, což je v pořádku, ale kromě toho byly také dost sladké, což už v pořádku není. Jako by nebyly určeny k pečené kachně, ale k požití nasladko s marmeládou a moučkovým cukrem. Teprve později mi došlo proč...
U Petrské věžePetrská 12, Praha 1 |
Šéfkuchaři rádi používají vyzkoušené postupy u různých jídel -tu se objeví stejný salát, tam zase totéž celerové pyré. Oni si tím ulehčí život a my to většinou ani nepoznáme. Zatím jen jednou se mi ale stalo, abych dostala totéž coby součást hlavního chodu i dezertu (bylo to v mexické restauraci Cantina, kde byla tatáž čokoládová poleva na kuřecích prsíčkách a čokoládovém dortu).
Asi je vám jasné, kam mířím. Jako zákusek jsem si objednala staročeskou placku (180 Kč). Ukázalo se však, že se nejedná o jednu placku, ale o několik menších placiček - týchž, které jsem předtím jedla k pečené kachně. Dokonce byly nasáklé podobnou švestkovou omáčkou, jaká byla u kachny, jen tahle chutnala ještě silně po alkoholu a navrchu byla perníková drobenka. Nasladko mi chutnaly rozhodně víc, ale v té chvíli už jich prostě bylo trochu moc.
Ne všechno je u Petrské věže špatné. Přítelkyně, která tam se mnou byla, si objednala velmi nezvyklý předkrm - ovocný salát s ocásky z raka říčního (280 Kč) v lehkém majonézovém dresinku. Byl absolutně čerstvý a velmi chutný. Obsluha byla pozorná a líbily se mi i zdejší porcelánové talíře.
Maso prostě není nejsilnější stránkou této restaurace - i když na jídelním lístku tvoří masové pokrmy většinu. Když jsem od kamarádky ochutnala pečená bažantí prsíčka (430 Kč), byla tak vysušená a tuhá, že se mi kousek masa okamžitě dostal mezi dva zadní zuby. Další mělnění sousta prokázalo, že maso bylo samá šlacha či chrupavka či co. Nezbývalo než uchýlit se ke starému triku s nerozžvýkatelným masem: vyndala jsem z kabelky papírový kapesník a nenápadně se odporného sousta zbavila.
Vím, není to ta nejelegantnější věc, kterou můžete udělat v luxusní restauraci. Jenže jak se ukázalo, tahle restaurace vlastně není až tak luxusní.
