30. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Učil jsem afghánské piloty znovu létat, popisuje český velitel letky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Brno Čtyřicetiletý Petr Slíva je dnes velitelem 221.vrtulníkové letky v Náměšti nad Oslavou. Angažmá v armádě si splnil sen, chtěl létat se svým strojem a umět přistát kdekoliv. Sám se zúčastnil čtyř zahraničních misí. Třikrát byl v Afghánistánu. Stal se i velitelem 311. letky poradců, což byla mezinárodní letka, která čítala asi 45 lidí. Byli v ní Chorvaté, Maďaři, Slováci a Američani.

„Naším úkolem byl výcvik afghánských pilotů, který se plnil v místech, kde riziko nebylo vysoké. Před každým letem jsme vyhodnotili bezpečnostní situaci a zpravodajské informace a udělali rozhodnutí, aby se z letu, který byl výcvikový, nestal jiný. Nemohli jsme se dostat do oblastí, kde hrozí nebezpečí,“ uvedl Petr Slíva.

Jste velitel 221. vrtulníkové letky, proč jste si vybral právě tuto složku armády?

Od malička jsem chtěl létat s vrtulníkem. Létání mě moc zajímalo. Dostat se k civilnímu létání v roce 1990, kdy jsem odcházel ze základní školy, bylo téměř nemožné. Armádní cesta mi tehdy přišla jediná schůdná. Jako každý kluk, který má velký sen, jsem udělal vše proto, abych si ho mohl splnit, což se mi podařilo. Na Vojenskou akademii se mi podařilo dostat, i když se tam hlásila obrovská spousta lidí, tehdy byl rok 1995. V ročníku nás bylo 28, škola trvala čtyři roky a po prvním roce jsme začali létat na letounu Z142. To byl základní výcvik, při němž se vyřadili ti, kterým létání nešlo. Mohli odejít nebo si zvolit jiný obor na akademii. Po druhém ročníku jsme se rozřadili na piloty stíhacích letounů, dopravních letounů a na piloty vrtulníků. Piloti vrtulníků létali na stroji Mi-2.

Novodobí veteráni

Vy jste hned skončil za kniplem vrtulníku?

Ano. Já jsem vždy toužil létat s vrtulníkem a mít možnost přistát kdekoli. Ale samozřejmě jsem měl možnost vyzkoušet si i letouny. Odřídit letoun není ale tak těžké, jako s ním vyhrát bitvu.

Musí piloti vrtulníku studovat vysokou školu?

Ano, to je povinnost. Já jsem vystudoval Vojenskou akademii, což je dnešní Univerzita obrany v Brně. Inženýrské studium jsem absolvoval již při zaměstnání.

Kde jste s létáním začínal?

Na základně v Přerově, jako většina mých spolužáků. Jen malá část odešla do Prahy. Část nás šla na vrtulníky Mi-24 a část na vrtulníky Mi-17. V roce 1999 jsem nastoupil do Přerova a v roce 2008 se rozhodlo, že letka složená z vrtulníků Mi-24 odejde na nově opravené letiště do Náměšti nad Oslavou. V roce 2013 se k nám připojil i zbytek, přerovské letiště se zrušilo a od té doby jsme zase všichni spolu.

Měl jste létání v rodině?

Neměl, ani vzdáleně. U řady mých spolužáků to tak bylo, létali již sami v různých aeroklubech, stejně jako jejich rodiče, kteří často pracovali i v aerolinkách. Moje maminka byla v domácnosti a otec pracoval ve Slováckých strojírnách a poté v JZD Uherský Brod. Otec souhlasil, mamince se to nelíbilo, ale nakonec se s tím smířila. Dědeček byl legionář, ve svých 20 letech odešel do Argentiny, během druhé světové války se nechal rekrutovat do spojenecké armády a sloužil u dělostřelců v Anglii. Mohl zůstat v Argentině, ale nedalo mu to.

Jak snášeli vaši účast v zahraniční misi?

Byl to pro mě vrchol kariéry. Byl to můj sen, získat nové zkušenosti a sám někoho naučit něco z mých leteckých nebo vojenských dovedností.

Jste velitel 221. letky. V Náměšti je ještě jedna vrtulníková letka, v Praze dopravní. Ještě máme u nás další?

Pouze ty, co jste zmínil.

Je vám 40 let. Nejste nejmladší velitel české letky?

Nejsem. Kolega z Náměště je stejně starý jako já. Známe se už od školy. Navíc se stal velitelem dříve než já. Já jsem velitel teprve od tohoto roku. Můj předchozí velitel letky, kterého jsem vystřídal, se stal zástupcem velitele křídla. Po výběrovém řízení jsem se stal jeho nástupcem.

Vaše škola je svým zaměřením u nás velice výjimečná, díky tomu se všichni znáte, ne?

Je to vlastně hrstka lidí. Známe se skoro všichni a má to i své výhody. Při organizování cvičení, výcviku nebo zahraničních misí jednám často s lidmi, které znám od školy a známe se velice dobře.

Ten druhý život

Na první misi jste mířil do Kosova. Jaké byly tehdy vaše úkoly?

Tam jsem byl v pozici helicops officer, kde jsem přerozděloval úkoly, které jsem dostával od pozemních jednotek vzhledem ke vzdušné přepravě. Měl jsem na starosti efektivní využití leteckých sil, které Aliance měla, koordinaci úkolů, které jsem přerozděloval ostatním leteckým jednotkám. Přiděloval jsem prioritu jednotlivým požadavkům na přepravu, samozřejmě jsme byli limitováni počtem vrtulníků a počtem letových hodin. Škoda že jsem tam byl půl roku a celou dobu jsem nelétal, protože jsme tam neměli své vrtulníky. Seznámil jsem se s mezinárodním prostředím v misi, navázal spousty kontaktů, například s americkými, chorvatskými, slovinskými piloty. Zajímavá práce, ale chybělo mi létání.

Takže jste úkoloval piloty pouze jiných národností?

Jenom piloty jiných národností, ale takhle to funguje. Patřil jsem do skupiny J3AIR, ve které byl Čech, Američan, Ital, Rakušan. Pro mě to bylo vynikající. Zjistil jsem, jak se dělá mnoho věcí i v jiných armádách. Mohl jsem diskutovat o řadě jiných témat, nejen vojenských. Spolupráce byla výborná, nevzpomínám si na nějaký problém.

Dostal jste tehdy rozkaz se mise zúčastnit?

Byla to nabídka od velitele letky. Přál jsem si, abych se mise mohl zúčastnit. Navíc netrvala tak dlouho, jen půl roku. Například Američani jezdí do Afghánistánu na rok, některým se to natáhne i déle. Opakovat takové mise několikrát, to nemůže být nic jednoduchého, zvláště pro rodinu.

V roce 2013, 2014 a 2016 jste se zúčastnil misí v Afghánistánu, tam už jste zase usedl do svého vrtulníku.

Od Kosova zásadní změna. Létání je věc, na kterou se všichni piloti těší. Kvůli tomu také slouží v armádě. Já jsem tam odlétal jako inspektor bezpečnosti letu a v Afghánistánu jsem byl v pozici velitele skupiny Mi-24, kde byli samí Češi. Tato skupina prováděla výcvik afghánských pilotů na vrtulnících, které Afghánistánu daroval náš stát. Afghánci v těchto vrtulnících létali, ale během konfliktu bylo jejich letectvo rozprášeno. Od nás tehdy dostali šest vrtulníků.

Pro vrtulníkáře začala tato mise v dubnu 2008, pro nás, piloty vrtulníku Mi-24, to bylo historicky první letové nasazení v zahraniční misi.

Tehdy jsme tam poslali i technický tým, který měl za úkol vrtulníky dostat do provozuschopného stavu. Udělat na nich motorové zkoušky a zálety. Piloti mohli začít s výcvikem afghánských pilotů. Někteří měli zkušenosti s létáním z minulosti, ale měli poměrně dlouhou pauzu.

Bylo třeba stanovit základní mantinely a cíle výcviku. Posléze se zjistilo, že ten technický tým je poměrně malý a je třeba ho rozšířit o další skupinu specialistů, kteří Afghánce proškolili ve vyšší úrovni prací na vrtulnících, tak aby kvalita a úroveň všech prováděných prací byla odpovídající. Jedná se o práce trvající 100 až 200 hodin.

Podruhé jste byl v Afghánistánu v roce 2014.

Afghánští piloti byli v poslední fázi svého bojového výcviku, kdy se počítalo s jejich nasazením do složitějších misí.

Jací to byli žáci?

Já jsem tam přijel až po několikaletém působení předešlých týmů. Ale měli jsme veliké štěstí a výhodu v tom, že skupiny, které tam byly před námi, svůj cíl velice dobře uchopily a navázaly s místními vynikající spolupráci a přátelské vztahy. Atmosféra byla velice kamarádská, afghánští piloti byli většinou vynikající lidé. Jak svým vystupováním, tak v létání, v němž byli mnozí blízko naší úrovni. I když to je těžké říct, protože my fungujeme na přesně daném právním základě, dodržujeme předpisy bez výjimek. A taky proto, že tu nemáme válku. V Afghánistánu ale válka byla. Samozřejmě tam byli i další piloti, kteří teprve začínali létat a cvičili se prakticky od začátku.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Jací byli Afghánci po lidské stránce?

Jsou to velice přátelští lidé. K zahraničním instruktorům mají ze začátku nedůvěru, i když to nedávají tak znát. Přece jen je učíme důležité věci. Oni si každého nového instruktora vždy nenápadně testovali, jestli tomu rozumí a můžou mu věřit. Dávali mi otázky, které se týkají technických záležitostí vybavení vrtulníku. Musí se ujistit, zda jde opravdu o odborníka, chtějí se mu předvést a to samé čekají od instruktora. Někdy mi připadali svou upřímnou povahou jako malé děti, ale po lidské stránce byli příjemní, přátelští. Každý den nás vítali s čajem, začínalo to tak, že se ptali, jak se má naše rodina. Měl jsem vždy pocit, že se nejedná o zdvořilostní fráze, ale že je to skutečně zajímá.

Vytvořili atmosféru, ve které se dobře pracovalo. I když měli řadu problémů, byli veselí, příjemní. V roce 2013, kdy byla země zdecimovaná válkou, byli plní optimismu a elánu. Velice dobře se mi s nimi pracovalo. Měli snahu se naučit maximum, měli mnoho dotazů, byli aktivní. Mají ale to své heslo: „Vy máte hodinky, my máme čas.“ Oni nikam nespěchali a nikdo to od nich ani nemohl čekat, působili na mě klidným, vyrovnaným dojmem. Výborně ale vnímali své povinnosti, připravovali se na létání zodpovědně. My jsme pak z jejich řad vybrali instruktory, což byli ti nejzkušenější piloti, ti měli velkou autoritu a poslouchali je bez námitek.

Měla ta práce ještě další specifika?

Naši předchůdci nám doporučili, že není taktické je veřejně kritizovat. Nejsou na to zvyklí a jsou velice citliví. Když něco nebylo v rámci výcviku v pořádku, tak jsme si daného pilota vzali stranou a vysvětlili mu, že takhle to nejde. Pomáhali nám tlumočníci, z nichž někteří před rokem 1989 studovali v Československu, dobře nám přiblížili kulturu Afghánců a my jsme si k nim našli cestu.

Pieta za padlé vojáky.

Dostali jste se i do bojové situace?

Naším úkolem byl výcvik, který se plnil v místech, kde to riziko nebylo vysoké. Před každým letem jsme vyhodnotili bezpečnostní situaci a zpravodajské informace a udělali rozhodnutí, aby se z letu, který byl výcvikový, nestal jiný. Nemohli jsme se dostat do oblastí, kde hrozí nebezpečí. Museli jsme dodržovat dohody a všechny postupy, abychom riziko minimalizovali. Za mého působení se nestalo, že by na nás někdo střílel a útočil. Zčásti to bylo určitě dané dobrými vztahy, které jsme měli s afghánskými kolegy. Oni nám také radili kam není dobré letět.

Jak dlouhou dobu jste na misích v Afghánistánu strávil?

První mise v roce 2013 trvala čtyři a půl měsíce, na přelomu roku 2014 a 2015 jsem byl na druhé misi. Poslední mise v roce 2016 trvala šest a půl měsíce. Pokaždé jsem byl na letišti v Kábulu. Nejraději vzpomínám na první misi, při níž jsem nejvíce létal. Měl jsem možnost předávat letecké umění a zkušenosti afghánským pilotům přímo ve vrtulníku. Byl jsem velitel skupiny vrtulníků Mi-24.

Během druhé mise jsem také létal, ale už méně, náplň byla ale stejná. Byl jsem velitelem skupiny českých advisorů (poradců, pozn. red.). Během třetí mise jsem byl velitelem 311. letky poradců, což byla mezinárodní letka, která sdružovala více národů podílejících se na výcviku afghánských pilotů. Letka čítala asi 45 lidí, byli v ní kolegové z Chorvatska, Maďarska, Slovenska a Američani.

Poslouchali vás?

Byli to profesionálové, kteří vždy splnili rozkaz, který jsem jim dal. Lidé, kteří byli pro tuto misi vybráni, jsou lidé s určitou zkušeností a nadhledem. Domluvili jsme se bez problému. Pokud by si tam chtěl někdo vyvyšovat svou vlaječku, tak by to mohlo rozbourat celý kolektiv a Afghánci by to vnímali velice negativně.

Jaký máte nejsilnější zážitek z mise?

Působili jsme na mezinárodní základně na letišti v Kábulu, ale každý den jsme vyjížděli do afghánských kasáren, kde se pohybovali afghánští vojáci. Od pilotů přes techniky až po celý zabezpečující personál. Stejně jako když přijedete na vojenský útvar v České republice, který si žije svým životem, podobně žil i tento afghánský. Každý měl právo nosit zbraň, chodili do běžného zaměstnání jako každý jiný. Pro nás to znamenalo každodenní ohrožení života. My jsme o nich věděli jen to, že prošli nějakým screeningem, ale neznali jsme je. Nemohli bychom se divit, kdyby to byli atentátníci. Za dobu, kdy jsme žili v Kábulu, došlo k několika útokům na koaliční jednotky. V roce 2011 tam došlo k útoku, při kterém afghánský důstojník během sebevražedného útoku zabil devět koaličních kolegů. V roce 2015 došlo na afghánské základně k útoku strážného na americké kontraktory, dva z nich byli zabiti, jeden těžce raněn. Bezpečí je tam relativní pojem, člověk musí být neustále ve střehu.

Zažil jste za 22 let, co létáte, že měl stroj ve vzduchu poruchu?

Spoustu závad jsem zažil a řešil, ale takovou závadu, aby vrtulníku vysadily oba dva motory a já musel provést ostrou autorotaci, to se mi nestalo. Jsem velmi rád. Nezažil jsem to ani u svých kolegů v jednotce. I na tyto situace jsme cvičení a cvičili jsme na to i piloty v Afghánistánu, kde mají k nácviku k dispozici i simulátor.

Čeká vás v blízké budoucnosti další mise?

Mezi misemi musí být minimálně rok a půl přestávka. Momentálně takový impulz nemám. Prošel jsem si všemi možnými pozicemi. Teď plánujeme nasazení dalších kolegů z naší letky, kterým tato zkušenost profesně pomůže. Musíme se tam vystřídat. Pokud ale bude potřeba obsadit místo, pak s tím nikdy nemám problém.

Co je na práci pilota to nejkrásnější?

Spojuje vysněnou práci i vysněný koníček. Doufám, že ji nebudu muset nikdy měnit. Udělal jsem si i civilní průkaz, abych mohl létat i v civilu. Funkce velitele letky mi ale nedává tolik prostoru k létání i ve volném čase. Obzvláště když mám rodinu se dvěma dcerami.

Jsou mezi piloty vrtulníků i ženy?

Máme tu jednu pilotku. Létá na vrtulníku Mi-171. Už to není vysloveně pánská záležitost. Máme tu i palubní střelkyni.

Letecké složky armády jsou považovány za velmi prestižní. Chápali to tak i Afghánci?

Určitě ano. Když se Afghánec dostane k letectvu, znamená to, že má nějakého dobrého známého. Piloti už jsou velice úzká a vyvolená skupina, která tam má obrovskou prestiž.

  • 5Diskuse


Pavel Pechoušek

Autor

Pavel PechoušekPavel.pechousek@email.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz