Když naplno zuřila krize, respektive když se psalo, že naplno zuří krize, firmy začaly šetřit, kde se dalo. Osekávaly náklady a zaměstnanecké bonusy - snad až na jeden. V médiích se nechávaly slyšet, že peníze na vzdělávání zaměstnanců, především na jazykové kurzy, sníží až jako poslední. Výsledek? Jazykové školy skuhrají nad úbytkem žáků, především firemních. Co to znamená?
Buď to, že firmy nemluvily pro média zcela upřímně. Že se chtěly ukazovat jasnozřivějšími, progresivnějšími, více na budoucnost orientovanými, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Anebo to, že soukromé univerzity konkurují jazykovkám i v cenách, ale proti tomu hovoří fakt, že počet žáků v běžných skupinových kurzech stoupá. Láce na úkor kvality, můžeme shrnout.
Často se mluvilo o očistné roli krize, o tom, že přežijí ti nejlepší, nejkvalifikovanější. Kde se berou? Toť otázka, na kterou jazykové školy neznají odpověď. A my zase neznáme odpověď na otázku, kdy už skončí ta krize.
Čtěte „Jazykové školy bojují...“ na stranách 15 a 18
