Naposledy mě jedno milé překvápko potkalo před dvěma týdny. Seděl jsem v redakci, když mi najednou zazvonil telefon. „Tak mám pro tebe tu flákotu,“ vyštěkl na mě kamarád, se kterým se vídám tak dvakrát za rok. „Ježkovy voči, jakou flákotu,“ odvětím s rozpaky, zatímco můj mozek šrotuje na plné obrátky. Co, kdy, kde, jak, proč? A pak jsem si vzpomněl.
Před rokem mi u vína slíbil, že mi přiveze pořádné hovězí. Jeho švagr má na Šumavě pár býčků. Znáte to, žádná chemie, pasou se venku, jako za starých časů. Jak jsem na to mohl zapomenout! „Mám pro tebe kousek kýty z mladého býčka, skoro kilo masa. Za chvíli ti to hodím do redakce, tedy jestli chceš,“ zadrhl se.
Flákota místo kina Jasně že jsem chtěl! Takové maso se přece neodmítá. Jenže jsem musel totálně překopat program. Byla středa, měli jsme jít do kina a pak na večeři do nějaké pizzerie. Ale dávat maso do mrazáku by byla strašná škoda, a tak jsem připravený program zrušil. Zvedl jsem telefon a obvolal zbytek rodiny. „Žádné kino nebude, bude se vařit,“ ohlásil jsem nadšeně. Kyselé obličeje na druhém konci pomyslného drátu. Lehce jsem si je dokázal představil. „Vařit? Co vařit? A co kino? Já jsem se tak těšila...“
V tom okamžiku vyvstal další problém. Co vlastně hodlám vařit? Po pravdě, na červená masa moc nejsme. Občas si dám v dobré restauraci jehněčí, ale na rajskou či svíčkovou si nepotrpím. S receptem bych to asi zvládl, ale nebylo by to moc fádní? Škoda býčka. A pak mi bleskla hlavou vzpomínka na letní dovolenou v Řecku. Objevili jsme tam skvělou rodinnou hospůdku, kde jsme ochutnali snad všechny řecké kulinářské pochoutky. Včetně famózního králičího stifada. To je ono. Stifado je dušené maso s malými cibulkami, rajčaty, vínem a kořením. Dá se tak připravit různé maso, ale nejčastěji se dělá právě z hovězího masa. Vytiskl jsem si seznam ingrediencí, vypnul počítač a vyrazil do obchodu. Vše potřebné bylo k mání, až na ty cibulky. Asi deset minut jsem se přehraboval ve třech velkých bednách s cibulí, než jsem jich vyštrachal dostatečný počet.
Trocha napětí... a večeře je na světě!
V šest jsem měl všechno v hrnci, nakrájené maso, cibulky, omáčku z čerstvých rajčat ochucenou červeným vínem a octem, bylinky. A začal jsem býčka dusit. Ochránci zvířat prominou, ale musí se to dělat pomalu, velmi pomalu. Tohle jídlo chce svůj čas, aby se všechny chutě a vůně pořádně prolnuly a maso náležitě změklo. V půl osmé se v kuchyni objevila první delegace nedočkavců. „Už to bude? My máme hlad.“ Od té chvíle se interval kontrol pravidelně zmenšoval. Od půl deváté už všichni seděli v kuchyni a nedočkavě ťukali nejprve do stolu a pak i na hlavu. Čekalo je ovšem ještě třicet minut týrání.
V devět jsem jim ohromný kotel plný úžasného jídla konečně hodil v plen. Otevřeli jsme krásné červené víno a pustili se do hostiny. Bylo toho tolik, že jsem se těšil, jak mi zůstane jedna, možná i dvě pořádné porce do práce k obědu. Kolegové budou jen tiše závidět. Jenže pak jsme jedli a jedli a jedli...
