Zároveň vede vynikající edici Transatlantika nakladatelství Garamond.
* LN Poslední kniha, kterou jste představila českým čtenářům, jsou Divocí detektivové Roberta Bolaňa. Světová „bolaňomanie“ je, zdá se, na vrcholu.
To šílenství vypuklo až po vydání Divokých detektivů v USA roku 2007. Mnozí se o něj začali zajímat, až když se jeho další román 2666 umístil na americkém žebříčku a pochválila ho Oprah Winfreyová. Dřív znal Bolaňa užší kroužek „zasvěcenců“, kteří četli spřízněné autory (Vila-Matase, Fresána, Paulse, Villora aj.) a měli podobný literární vkus. Pak se něco stalo, sama úplně dobře nechápu co, nevím, jak se takovýhle fenomén bestseleru rodí, a najednou ho začali hltat všichni Američani a po nich pak celý svět. Do jisté míry je to určitě snobárna, ale jestli se díky tomu Bolaňo všude překládá a čte, já jsem spokojená. Ostatně v jeho knížkách je tolik rovin, tolik žánrů, stylů i příběhů, že si v nich každý může najít svou parketu. A taky k tomu přispěla legenda o jeho divokém undergroundovém mládí v Mexiku, jeho „umělých rájích poezie a stříbrné tequily“, jak napsal jeho přítel Juan Villoro, světoběžnictví i smrt v pouhých padesáti letech.
* LN Jak vypadá práce na překladu tak obsáhlé a složité knihy?
Podepíšu smlouvu, říkám si, je to v pohodě, dali mi dost času, abych to udělala pořádně, dělám to po troškách... a pak najednou zjistím, že nestíhám. Tak si stanovím přesné denní penzum a to se snažím dodržet zuby nehty. Redigování hotového překladu mě vždy zoufale nebaví, protože mívám pocit, že je to všechno špatně, a chce se mi to celé předělat. Překlad se musí zkontrolovat, učesat a vypiglovat najednou, protože spousta věcí na sebe více či méně skrytě navazuje a odkazuje. Jakkoli jsem dřív bývala typ „skřivánek“, dnes je ze mě „sova“ a nejlíp se mi pracuje v noci. Jen to ranní vstávání je pak děsné.
* LN Konzultujete svůj překlad, nebo si vystačíte sama?
Na něco se ptám rodilých mluvčích, využívám internet, kde se dá najít skoro úplně všechno. Nejvíc mě jakožto bytost společenskou baví shánět neotřelé české výrazy, to znamená mít nastražené uši v hospodách i dopravních prostředcích, pořádat ankety mezi kamarády, vyptávat se vlastních dětí...
* LN Další knihou přeloženou ze španělštiny, která má v Česku ohlas, je drsný román Král Havany od Pedra Juana Gutiérreze.
Krále Havany jsem nepřekládala, ale redigovala. Reakce sahaly od nadšení po zatracení. Já se přiznám, že ve vší té špíně a koprolálii mi chyběl nějaký přesah. Ale proti mé vůli se mi některé pasáže úplně automaticky vybavily při návštěvě Havany, ačkoli město nevypadá úplně tak děsně, jak je Gutiérrez vykreslil. A hlavně lidi jsou jiní.
* LN S tím souvisí i projekt Nezávislé knihovny...
Na Kubě jsem byla na přelomu let 1987 a 88, na stipendiu, a až teď po jednadvaceti letech znovu. Šokující je, že se skoro nic nezměnilo. Nezávislé knihovny existují od roku 1996, nyní je jich po celé Kubě zhruba stovka. Někdo prostě půjčuje knihy ve vlastním bytě, protože oficiální knihovny nejsou pro každého dostupné a je tam omezený sortiment. V nezávislých knihovnách je k mání všehochuť, občas i nové knihy vydané ve Španělsku včetně bestselerů, překlady esejů a beletrie známých odpůrců komunismu. Ale třeba Bolaňa na Kubě oficiálně neseženete. Přestože undergroundová mládež ho zná a obdivuje.
* LN V nakladatelství Garamond vedete edici Translatlantika, která vydává překlady ze španělštiny a portugalštiny. Jak se vašim knihám v Česku daří?
Dostali jsem se teď k číslu 13, tak doufám, že to nebude smolné. Edici jsem zahajovala s nadšením, ale několikrát jsem dostala studenou sprchu, když úplně propadly knihy, jejichž hodnotou i možnostmi na trhu jsem si byla jistá. Třeba Cortázarovi Výherci se prodávali špatně. Nebo první český Bolaňo, Chilské nokturno. Trochu zjednodušeně se dá říct, že čím je kniha obtížnější, tím hůř se prodává. To mě rozčarovalo, toužila jsem zaplňovat mezery a vydávat autory, které jsem četla za studií a nikdy česky nevyšli, ačkoli tvoří zlatý fond latinskoamerického písemnictví. Na druhé straně chápu, že nakladatel žijící z prodaných knih musí dělat ústupky. V poslední době se mi ale zdá, že jsme trhu ustoupili moc, začali převažovat současní autoři s tendencí, jak říkám, k řachandě. Což je pro mě třeba Pablo Tusset, Nejlepší loupákův zážitek.
* LN Jste závislí na dotacích? Mají tu vaše, řekněme, neběžné tituly vůbec obecenstvo? Jsou pro vás důležité recenze v novinách?
Dotaci na Transatlantiku míváme od našeho či španělského ministerstva kultury nebo od Literárního fondu; bývá nízká, stačí jen na překlad, a některé knihy jsou nakonec ztrátové i s dotací. Nemyslím, že by čeští čtenáři byli neschopní číst náročnější knihy, problém je v distribuci a u knihkupců. Třeba na venkově se naše knihy často vůbec neobjeví. A chybí literární kritik velkého formátu, jehož pochvala by automaticky zvýšila prodávanost knihy. Možná na to není naše společnost ani dost snobská v dobrém slova smyslu. Bohužel recenze v denním tisku moc prodeji nepomůžou, magickou sílu má jedině televize. A taky „jedna paní povídala“, to funguje úplně nejlíp, když je něco opravdu dobrého a hlavně vtipného, rozkřikne se to nějak samo.
* LN Uživí se u nás dobrý překladatel?
Já se překlady naštěstí neživím, mám stálý plat v nakladatelství. Uživit se tím jde jen těžko, s vypětím všech sil a přibíráním třeba technických překladů nebo jiných kšeftíků. Nebo s dalším zdrojem příjmů -na mateřské, v důchodu apod. Jinde v Evropě se překladatel těší jednak mnohem větší společenské prestiži (třeba ve Francii dávají jeho jméno na obálku knihy hned pod autora), jednak je lépe placen, a to výrazně, kolem dvojnásobku i víc.
* LN Některé státy vývoz svých literátů podporují. Berou překlady jako vizitku vlastní kulturnosti.
Pokud vím, naše ministerstvo překlady českých autorů také podporuje. Stejně jako bohatší Francouzi, Němci, Švýcaři, Italové, Španělé... Teď nově jsou k mání také dotace z EU, ovšem formulář a všechna byrokracie kolem jsou tak komplikované, že si člověk musí na vyplnění snad najmout firmu. U Francouzů nebo Španělů je tahle podpora výrazná, asi je to taky literární pokračování kolonialismu, rádi vyvážejí svou řeč a kulturu, ostatně mají se dost čím chlubit.
* LN O co byste poprosila svatého Jeronýma, patrona překladatelů, do nového roku?
O inspiraci, výdrž a hodně čtenářů.
