Benátské bienále připomíná zvláštního tvora s mnoha těly a údy. Jeho základ tvoří 30 národních pavilonů namačkaných v areálu Giardini. Zde každé dva roky jednotlivé státy ukazují umělce, kterými se chtějí prezentovat. Další národní pavilony jsou rozesety po celém městě. V oficiálním seznamu jsem jich napočítal 76. Ten největší národní pavilón – italský – není zaměřen národně, ale je věnován skupinové mezinárodní výstavě. Tu letošní vybírala švýcarská kurátorka Bice Curigerová, vydavatelka časopisu Parkett.
V posledních letech tato výstava přetéká do rozsáhlého areálu doků v Arsenale. Jejích účastníků jsem se nedopočítal, je jich hodně přes sto. Vedle oficiálního programu bienále jsou na něj navlečeny celé série doprovodných výstav, programů a prezentací. Obří akce tak není dílem jediného člověka či týmu, ale nabízí různé, vzájemně kontrastní pohledy. Kdo se o současné umění zajímá, vidět bienále je pro něj nutností. A každý si z něj odnese něco jiného.
Běžecký pás ze stroje na smrt
Doslova rozruch vyvolává instalace dvojice Allora a Calzadilla, která reprezentuje Spojené státy americké. Před pavilonem USA stojí obrácený vojenský tank, jehož k nebi obrácené pásy s rachotem pohánějí běžecký trenažér. Včetně živého sportovce, který na něm běží. I uvnitř pavilonu najdeme zvláštní propojení sportu a politiky. Mladá gymnastka v pravidelných intervalech cvičí na sedadlech z letadla. Nejsou totiž čalouněná, ale jsou jejich dokonalou dřevěnou kopií. Na videu se mladící snaží udržet na svislé tyči v horizontální pozici, jako kdyby bylo jejich tělo praporem a foukal silný vítr. Zvláště obří instalace s tankem originálně komentuje rozporuplný charakter moderní civilizace. Na jedné straně vede války a zdokonaluje nástroje zabíjení, na straně druhé je posedlá ideálem zdravého životního stylu.
Dominik Lang
Ve čtvrtek večer byl za přítomnosti ministra kultury Jiřího Bessera oficiálně otevřen i československý pavilon, který po roce 1993 střídavě využívají Česká a Slovenská republika. Letos je v něm k vidění projekt českého Dominika Langa nazvaný Spící město. Pracoval v něm se zapomenutými sochami svého otce, které vznikaly převážně v 60. letech. Zaprášené a rozbité sochy prezentuje jako archeologický materiál. Na různých způsobech uložení chce ilustrovat jejich osud. "Chci jejich prostřednictvím poznat mechanismus paměti, ať už té individuální nebo té kolektivní," komentuje své dílo autor.
Mezinárodní výstavě sestavené Bice Curigerovou chybí jasní favorité. Tedy pomineme-li tři obrazy benátského mistra Tintoretta z konce 16. století, které ji uvádějí. Více než čtyři sta let staré malby mají doslova filmové kompozice, působí jako malované scény z dramaticky nasnímaného thrilleru. Cítíme, že jejich náboženská témata nebyla pro autora jen formálním cvičením, ale jejich prostřednictvím si ujasňoval životně důležité otázky. I proto bylo snadné Tintoretta postavit do konfrontace se současným umělcem Omerem Fastem. Ten ve svém barokně pojatém videu zkoumá traumata, jež do zdánlivě mírové současnosti přináší globálně vedené války.
Návrat milionů Židů do Polska
Mým letošním favoritem je polský pavilon. Poprvé v historii Polsko zastupuje zahraniční tvůrce, jímž je izraelská umělkyně Yael Bartana. Její filmový triptych vznikal v posledních čtyřech letech a jeho obsahem je utopie, ale i realita polskožidovských vztahů. V prvním filmu vyzývá mladý politický aktivista Slawomir Sierakowski Židy z Izraele, aby se vrátili do Polska. Jen tak bude podle něj Polsko úplné, jen tak se mu podaří vyrovnat s minulostí a pochopit sebe sama. Cílem jsou 3,3 milionu Židů v Polsku, čímž se obnoví předválečný poměr polského a židovského obyvatelstva.
Film Yael Bartany
Ve druhém filmu, stylizovaném do socialisticko-realistického optimismu, se tento sen naplňuje. Skupina židovských osadníků buduje kibuc uprostřed současného varšavského sídliště Muranów, za nechápavého přihlížení okolních obyvatel. V posledním filmu trilogie se ocitáme na Sierakowskiho pohřbu, neboť byl zavražděn neznámým fanatikem. Schází se tu mnohatisícový, multietnický dav lidí různých náboženství, kteří emotivně přísahají věrnost ideálům mírového soužití různých ras a různých vyznání.
Filmy Yael Bartany úmyslně prezentují cosi, co se zdánlivě nemůže uskutečnit. Ale opravdu to nejde? Umělkyně vedle filmů založila i reálné politické hnutí. Kdyby se do polské společnosti úspěšně integrovaly miliony Židů – což si dnes nikdo nedokáže představit – nebylo by to znamením, že je Polsko, Evropa i celý svět lepším místem pro život? Mírovým, tolerantním, účinně řešícím traumata historie? A není úlohou umění podobné nápady předkládat? Zasazovat semínka utopie a s vírou čekat, jestli se uchytí?
