Tento týden byla v pražské galerii Montmartre zahájena výstava s názvem Měli jsme underground a máme prd. Název odkazuje k jedné z básní Egona Bondyho, která začíná takto: „Měli jsme underground a máme prd/ Jako by Českem přešla smrt“.
Vedle Bondyho veršů lze na výstavě číst také básně Ivana Martina Jirouse, Vratislava Brabence, Fandy Pánka a písňové texty Jaroslava Hutky, které jsou doplněny fotografiemi Bohdana Holomíčka.
Jde o další z počinů Knihovny Václava Havla. Její ředitel Martin C. Putna tuto výstavu také uspořádal. Prošel přitom veškerou undergroundovou poezii, u dalších autorů, například Andreje Stankoviče či Pavla Zajíčka, však havlovské téma nenašel.
Vulgarity i něha A proč tato výstava vznikla? Ředitel Knihovny Václava Havla vysvětluje, že má tři stejně důležité komponenty - Václava Havla, poezii a underground.
Výstava se snaží připomenout, kým Václav Havel býval předtím, než se stal státníkem, což samozřejmě souvisí i s tím, že se blíží dvacáté výročí listopadu 1989. Rovněž se snaží o docenění undergroundu v širším slova smyslu. Underground je totiž podle Martina C. Putny nadčasovou záležitostí a vytváří jej každá doba.
V neposlední řadě se soubor Měli jsme underground a máme prd snaží ukázat, že poezie, jež je dnes velmi na okraji zájmu, může být i velmi komunikativní. To je právě případ undergroundové tvorby, která má často blízko k dětským říkánkám, navzdory tomu, že obsahuje i vulgarismy.
Vletáku k výstavě Martin C. Putna undergroundovou poezii hodnotí takto: „Opilecké říkačky i patetické hymny. Proklínání i modlitby. Vulgarity i něha. Hravost i vážnost. Drsná provokace i skrytá hloubka.“
Výstava v galerii Montmartre, k níž by měl být brzy hotov také katalog, taktéž mapuje vývoj vztahu mezi výraznými osobnostmi Václava Havla a Ivana Martina Jirouse. Na samém začátku panovala jistě určitá nedůvěra.
Drahý Heinrichu Bölle Podle Martina C. Putny šlo nejdříve o dvě rozličné skupiny lidí -o ty, kterým bylo znemožněno umělecky pracovat v oficiálních kruzích, a o ty, kteří se o to ani nepokoušeli. Tedy, zjednodušeně řečeno, v první skupině byli povětšinou bývalí komunisté, druhá byla undergroundová. Ve sblížení těchto dvou společenství pak hrály podle ředitele Knihovny Václava Havla svou roli jak osobní sympatie Václava Havla a Ivana Martina Jirouse, tak tlak komunistické moci. To vše pak bylo základem k stvoření básnického „mýtu Havel“.
Ivan Martin Jirous například v básni Drahý Heinrichu Bölle píše: „Drahý Heinrichu Bölle,/ Václav Havel sedí už třetí rok!/ Zastaňte se ho znovu a ještě silněji,/ pro lásku Boží!/ Rozevřete nebesa, drahý Heinrichu Bölle!“ Martin C. Putna upozorňuje, že vznik havlovského mýtu byl důsledkem patetického prostředí, kde stále hrozilo věznění, na druhou stranu ale nechybí v duchu hesla „Hlavně, aby nezmizela radost“ ani verše hravé.
Fanda Pánek tak třeba v básni Hrádeček veršuje: „Na Hrádečku pozdní host -/ myslel jsem už na věčnost,/ na Hrádečku byla psina/ zahráli Psí vojáci/ Golda vyla s nima.“
Hravost veršů byla pro ředitele Knihovna Václava Havla také důležitým momentem při koncipování výstavy Měli jsme underground a máme prd. Uvědomuje si totiž, že Václavu Havlovi vytváření kultu osobnosti nesvědčí.
Jak s tím ale jde dohromady instituce, jakou je Knihovna Václava Havla? Té podle Martina C. Putny nejde jen o dokumentaci týkající se života a díla českého exprezidenta, ale rovněž o rozvíjení myšlení o české historii, o etice či nonkonformnosti v politice, tedy o vytváření určitého „myšlenkového“ prostoru.
„Knihovně Václava Havla nejde jen o Václava Havla, “ uzavírá Martin C. Putna.
