Unikátní operace je oblíbený námět na televizní reportáže a ve struktuře zpráv má být vždy něco o zdravotnictví. Unikátní operace perfektně splňuje požadavky médií na Zprávu. Jde jen o to, najít ji a přesvědčit lékaře, aby řekli pár slov, zbytek dopoví dojatý a vděčný, navíc ihned vyléčený pacient.
Sám jsem jednou byl takovou unikátní operací ohrožen. Zavolal mi nemocný po amputaci obou rukou s tím, že by rád, abych mu alespoň jednu ruku transplantoval. Pro neurochirurga není problém rekonstrukce cév a nervů, všechny tyto mikrochirurgické manévry jsou rutinní, prostě bez mikroskopu neoperujeme.
Sešel jsem se s ředitelem IKEM a několika tamními lékaři transplantology a do detailu jsme o možnosti transplantace ruky hovořili. A shodli jsme se, že nemáme zájem o jednu operaci, ale o možnost nabídnout zákrok i dalším nemocným. A že nám připadá neoprávněné vystavit pacienta 10 procentům komplikací spojených s léčbou možného odmítnutí transplantátu u život neohrožujícího stavu, jakým je amputace končetiny.
Asi rok poté s velkou publicitou transplantovali ruku kdesi ve Francii. A za dalších patnáct let transplantovali ruku u pouhých 26 nemocných, skoro vždy v USA. Jedna unikátní operace nenásledovaná programem transplantací ruky je nesmysl.
Podívejme se teď, kolik těch unikátních operací je v našich médiích. Za posledních 12 měsíců se v celostátním zpravodajství objevilo spojení „unikátní operace“ 147krát. Šlo například o operaci zeleného zákalu, implantaci titanové čelisti nebo voperování přístroje, který vložen do těla zlepšuje život epileptikům. Nejde o zanedbatelné zákroky, nejde ani o maličkosti a určitě naší medicíně prospějí. Ten krátký výčet reprezentuje to lepší z naší medicíny.
Ale kupříkladu stimulátor zlepšující život epileptikům se u nás provádí již několik let na několika pracovištích, sami jsme jich v Ústřední vojenské nemocnici a Fakultní Thomayerově nemocnici implantovali od roku 1999 celkem 52. Podle počtu unikátních operací v médiích jsme nepochybně vedoucí mocností světové medicíny. Nejsme, oni i za hranicemi mají stejné zprávy.
Zprávy o unikátních operacích moc nevadí, pozitivum je v určité popularizaci medicíny, jde o hezkou a lacinou reklamu pro pracoviště operaci provádějící, v zásadě je dobře, že ve zprávách je alespoň něco kladného o zdravotnictví a lékařích. Také je to svým způsobem apel na zdravotní pojišťovny, aby tyto operace proplácely.
Mezi kvalitními a vědecky fundovanými operacemi je však i dost medicínského balastu a vědeckého bulváru. Bylo by moc dobré zamyslet se nad dopadem těchto zpráv na ty, kteří mají podobné onemocnění.
Před lety kupříkladu jakýsi sovětský profesor Jumašev, který podle médií úspěšně léčil poraněnou míchu, způsobil, že jsme několik týdnů nedělali nic jiného než ostatním nemocným s poraněnou míchou vysvětlovali, že to nefunguje a ať se soustředí na rehabilitaci, ne na vzdušné zámky planých nadějí. Zpěvačka, která si operaci u něho vymohla, nechodí dodnes.
A tak jsou tyto řádky apelem na novináře, aby při cestě za „unikátní operací“, mysleli také na ty, kterých se to může týkat přímo – na nemocné. Neoprávněně vzbuzená naděje snadno napáchá ohromné škody. A to samé platí i pro mluvčí nemocnic, když přemýšlí, jak zase tu svoji dostat do médií.
***
Zavolal mi člověk po amputaci obou rukou, abych mu jednu ruku transplantoval
O autorovi| Vladimír Beneš, neurochirurg Autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha
