Planeta Saturn se promítá do východní části souhvězdí Panny, vychází tedy po 22. hodině a nejlépe viditelná je až po půlnoci. Jestliže se na Saturn podíváme kvalitním dalekohledem o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimneme si drobného prstenu už při dvacetinásobném zvětšení. Úhlový průměr planety je kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme prstenec, dostaneme dvakrát větší velikost.
Zhruba uprostřed prstenu přitom bývá ve větších přístrojích patrný i tmavší předěl – tzv. Cassiniho dělení. Je to místo, ve kterém chybí materiál prstenců.
V atmosféře planety můžeme zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru. Nejsou však nijak nápadné. Teplota ve svrchních vrstvách Saturnovy atmosféry klesá pod -150 stupňů Celsia, takže nejvyšší viditelná vrstva obsahuje krystalky amoniaku, které absorbují ultrafialové záření a vytváří spolu s metanem smogový opar.
Obří bouře na Saturnu Přesto Saturn dokáže překvapit. Od prosince loňského roku se totiž v jeho atmosféře vyskytuje velká bouře o průměru několika tisíc kilometrů, za kterou se táhne chvost v délce dalších několika desítek tisíc kilometrů! Útvar je tak nápadný, že jej můžeme spatřit i menšími dalekohledy. Pouze musí být planeta vhodně natočena směrem k Zemi. Konkrétní mechanismus vzniku tohoto útvaru je zatím neznámý. Dost možná se jedná o anticyklonu, jež se vyskytuje mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy.
Její nápadně světlý odstín mají opět na svědomí oblaka vymrzlého amoniaku, která jsou dvě stě až tři sta kilometrů nad normální vrstvou oblačnosti. Ve zdejším chladném prostředí totiž amoniak tvoří jemné krystalky, které jsou následně rychlostí několika tisíc kilometrů v hodině unášeny podél rovníku.
Poslední planetou, kterou můžeme v únoru zahlédnout i bez dalekohledu, je Venuše. V podobě jitřenky zdobí ranní oblohu. Vychází zhruba dvě a půl hodiny před Sluncem a patrná je až do svítání.
Nedaleko Saturnu, východním směrem od souhvězdí Havrana, můžeme v únoru zahlédnout zajímavou proměnnou hvězdu s nepoetickým označením R Hydrae. Jedná se o tzv. miridu, která v maximu jasnosti dosahuje čtvrté velikosti, takže je bez problémů vidět i bez dalekohledu, zatímco v minimu jasnosti ji jako hvězdu desáté hvězdné velikosti stěží zahlédneme i větším triedrem. Navíc se v průběhu času mění její zabarvení: zatímco v minimu jasnosti je skoro rudá, s rostoucí hvězdnou velikostí nápadně bledne.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu v Brně
