Fotografie se technicky velice rozvíjí, ale fotografování upadá. Fotografovat je dneska tak snadné, že to může dělat každý, a když něco může dělat každý, ztrácí to úroveň.
Když jsme si museli připravovat lázně, film vyvolat, obrázky zvětšovat, dělal to ten, kdo měl jakýsi specifický názor na předměty fotografování i jakýsi nárok na výsledek. Ovšemže bylo možno nechat si to všecko udělat, ale výsledek byl konvenční: mechanicky nám udělali pozitiv z toho, co bylo na negativu a jaké to tam bylo. Výsledkem byla informace, záznam. Fotografování bylo vlastně jakýmsi životním názorem. A při černobílé fotografii je tomu tak dodnes. Redukce barvité skutečnosti na černou a bílou sama už je jakousi stylizací.
Ale já jsem v jednu dobu také přešel na barevné fotografování a film i obrázky nechal jsem si udělat v laboratoři. Neboť jsem změnil účel své činnosti: byla to už jen dokumentace, jakýsi záznam o událostech a lidech. Takové obrázky se prohlédly, prodiskutovaly, a uložily: do šuplíku, do krabice, do takových malých alb. Takto byly po ruce, když na něco přišla řeč, nebo při nahodilém jednání. Teď se někdy vracím ke svým černobílým fotografiím a dělám s nimi další proces: xeroxuju je. To je ohromná možnost. Lesklá fotografie se mění v dílo s jemnou zrnitostí, holá skutečnost se povyšuje v obraz estetické povahy: protože můžu volit výřez, zvětšení, měnit gradaci. To mě baví. Ale objevil jsem něco, že toto můžu dělat i s fotografií barevnou. Tím ji měním v grafické dílo, jak se říká na Valašsku, sui generis.
S tím vším je při digitálním fotografování konec. Jedinou výhodu vám digitální fotograf nabídne – ukáže vám záběr hned v aparátu. Když mi někdo nabídne obrázky z dovolené, z cesty, a vede mě k obrazovce, nebaví mě to. Říkám, že to nejsou fotografie, ale jen informace o tom, co by na fotografii bylo. Takové klikání sem tam je směšné: když vám autor chce ukázat ten předešlý obrázek znovu. V ruce se fotografie prohlížejí pohodlně, pokládají vedle sebe a porovnávají se. Vím, že se to dá vytisknout, ale to fotografové pro sebe neudělají a také, když nemají zvláštní důvod, nedají. Ale někteří, i odborní fotografové, vám normální fotku pošlou: je to například Potyka z Uherského Hradiště. Také Dana a Libuše, když fotí Wlastence, obrázky dají udělat a ukáží nám je.
V poslední době však pozorujeme veliký úpadek samotných fotografů. Je nebývale sprosté, co dělají některé redakce. V sobotním čísle Blesku je na titulní straně fotografie nahého muže na nějaké pláži: obličej mu rozmazali, ale v titulku stojí, že je to Topolánek. Takové jednání, estébácké, mělo by být trestné, žádejme to! Žasnu, jací chamtiví, sprostí lidé v těch redakcích sedí. Já bych jim tam šel všecko rozmlátit. A mohli by si to vyfotit.
***
Když mi někdo nabídne obrázky z dovolené, z cesty, a vede mě k obrazovce, nebaví mě to. Říkám, že to nejsou fotografie, ale jen informace o tom, co by na fotografii bylo. Takové klikání sem tam je směšné.
