Tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu na západoněmeckém velvyslanectví tisícům uprchlíků z NDR sdělil, že mají volnou cestu ke svobodě.
V září 1989 čekaly na německém velvyslanectví v Praze ve svízelných podmínkách...
Genscherova pražská slova, která byla přehlušena jásotem davu, spolu s pádem berlínské zdi patří mezi klíčové součásti východoněmeckého revolučního roku 1989. Od té doby Genscher platí za jednoho z hlavních, ne-li za hlavního německého experta na zahraniční politiku.
Při každé události či zahraničněpolitické krizi v posledních 25 letech tak za ním novináři spěchají, aby si poslechli jeho názor. LN Genscher poskytl rozhovor před blížící se pražskou návštěvou.
LN: Představuje 30. září 1989 nejdůležitější den vaší politické kariéry? Jaký pocit z něj ve vás dodnes zůstal? Předpokládám, že obrovská radost…
Na tuto otázku mohu odpovědět jasným ano. Onoho večera jsem byl tak rozrušen jako málokdy ve svém životě. Šlo o nezapomenutelný moment pro mě, ale také pro všechny přítomné na velvyslanectví. Říci čtyřem a půl tisícům lidí, že cesta na svobodu je volná, je něco jedinečného. Jim ani mně to ale nespadlo do klína.
Vše museli nechat ladem – vlast, důvěrně známé okolí, rodinu, přátele a oblíbené věci. Svoboda pro ně znamenala ještě víc. Tomu všemu jsem rozuměl velmi dobře, neboť jako 25letý jsem v roce 1952 udělal stejný krok.
Ještě dnes při různých příležitostech stále slýchávám: „Na velvyslanectví v Praze jsme tehdy byli u toho.“ Neustále také dostávám děkovné dopisy od bývalých uprchlíků z NDR – i když je tato doba již 25 let minulostí, tak stále v přítomnosti žije dál.
Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher v prosinci 1989 symbolicky přestřihli ostnaté dráty na hranicích mezi ČSSR a NSR
LN: Již dříve jste napsal, že jste chtěl zabránit jakékoliv publicitě. Proto jsou také televizní záběry z balkonu v Praze tak špatné. Skutečně mohla publicita znamenat pro odjezd lidí překážku? Proč?
Tisk stál venku. Nechtěl jsem ho pozvat dál, abych se nevystavoval obvinění východního Berlína z „inscenace“. Proto jsem také mluvil velice střízlivě, a ne triumfálně. K „balkonovému záběru“ mohu říci, že tam byla pouze jedna jediná kamera, jeden kameraman, který uvažoval: Genscher přijede až sem, co bude asi dělat? Chce mluvit s utečenci. Jak s nimi bude mluvit? Pravděpodobně z balkonu. My ho teď nepouštíme dovnitř. Potom přes sousední dům vstoupil na sousední pozemek. To také vysvětluje špatnou kvalitu záběru se svítilnou nahoře na kameře a bez jiného světla.
LN: Tyto dny ale pro vás byly náročné i kvůli vašemu zdravotnímu stavu…
Ano, tak tomu bylo. Ve dnech před 30. zářím jsem cestoval do New Yorku na zasedání OSN, kde jsem se mohl potkat a hovořit s ministrem zahraničí NDR Fischerem a sovětským ministrem zahraničí Ševardnadzem. Nabídla se mi šance pokusit se v přímém rozhovoru o vše. Do letadla jsem si vzal dva kardiology, neboť jsem byl ještě poznamenán srdečním infarktem a poruchami srdečního rytmu.
LN: Také jste v minulosti poznamenal, že mezi vámi a Eduardem Ševardnadzem panovala velká důvěra. Jaký k tomu byl důvod?
Eduard Ševardnadze se jako můj ruský kolega stal postupem času z někdejšího důvěryhodného partnera blízkým přítelem, kterému já a také Německo vděčíme za mnohé. Oba jsme se vždy mohli spolehnout na slovo toho druhého – jen tak byl tehdy myslitelný mírový vývoj „revoluce“. Eduard Ševardnadze má na tomto mírovém díle velký podíl.
Celý rozhovor si přečtěte ve čtvrtečním vydání Lidových novin.
