Zdá se to být jako do nebe volající mrhání materiálem. Amerického režiséra australského původu Petera Weira (Master & Commander, Truman Show, Svědek, Gallipoli...) zaujala kniha Slawomira Rawicze Dlouhá cesta, která (údajně autobiograficky, což bylo od té doby vyvráceno) líčí putování skupiny uprchlíků ze sibiřského gulagu za svobodou do Indie. Natočil podle ní film - ale vynechal v něm ty zdánlivě kruciální scény jako životně důležité nalezení jezera Bajkal, přechod přes ostře střeženou Transsibiřskou magistrálu, nebo dokonce samotný útěk z lágru.
Ten film navíc začíná alespoň pro člověka znalého evropských poměrů za druhé světové války dost povědomě, a tudíž neatraktivně. Poláka Janusze při sovětském výslechu zlomí až mučení jeho manželky a on následně putuje za údajnou špionáž na dvacet let do gulagu. V táboře se v sérii edukativně pojatých scén dozví, jak tam věci chodí: hned po příjezdu se ho ujme polský kolega, seznámí se se záhadným Američanem panem Smithem, v náležitě drsném výjevu se informuje, co jsou kteří vězni zač.
Začne také plánovat útěk, o jehož nemožnosti se divák příhodně rovněž dozví hned v úvodu: největší překážku nepředstavují ostnaté dráty, pušky ani psi, nýbrž tisíce kilometrů pustiny na všechny strany a drsné sibiřské klima. Co z toho jsme neznali?
Prostě utečou
Když je všem všechno jasné, Janusz z trestního tábora během sněhové bouře uteče s pestrou partou spoluvězňů, která vedle Smithe čítá například lotyšského kněze Vosse, jugoslávského účetního Zorana či zcela nepolitického ruského kriminálníka Valka. Tahle scéna musí zklamat nebo aspoň zmást každého: na útěcích z kriminálů je přece vystavěný celý jeden akční subžánr a i mimo něj by si soudný režisér takhle dramatickou scénu nenechal ujít. V Útěku ze Sibiře však vězni prostě utečou.
Jenže tohle je dílo Petera Weira - režiséra, který dokáže po starohollywoodsku ctít žánr, ať už jde o kriminálku, komedii nebo love story, jen aby ho ze stran geniálně torpédoval. Je to člověk, který té love story nedá happy end a kriminálce pointu.
Útěk ze Sibiře má přes dvě hodiny, subjektivně v kině trvá ještě déle a při zralém ohlédnutí by měl být dokonce delší. Weir vypráví tu elipticky, tu zase sklouzává po zdánlivě zbytných detailech - ale když se jednomu film rozleží v hlavě, zjistí, že právě v těch drobnostech leží těžiště filmu.
Z Ruska do IndieÚtěk ze Sibiře |
Jsou tu náhodné poznatky, které je třeba uchovat pro další generace, jako že za Stalina se chodilo na Sibiř třeba jen za to, že herec na divadle ztvárnil aristokrata. Jsou tu i velmi realistické postřehy o přežívání v drsném mikrosvětě gulagu nebo v nesmírných rozlohách Sibiře či pouště Gobi.
Samotná trasa cesty uprchlíků vybízí k úchvatným sceneriím. Film koprodukovala společnost National Geographic a je to poznat. Přestože v nich jde Januszovi a spol. o krk, divák se těmi krajinami nemůže nekochat. (Je k neuvěření, že se 4000 mil dlouhou cestu podařilo natočit "jen" v Bulharsku, Maroku a Indii.)
Vůle proti režimu
Ale to všechno jsou jen ilustrace příběhu, který v tradici Weirovy autorské velkorysosti vykrystalizuje jen velmi pozvolna. Velkolepé přírodní výjevy nakonec překoná nezdolný lidský duch. Až hluboko uvnitř cesty i vyprávění se vyjeví klíčové motivace postav: pocit viny, touha po odpuštění, vůle zanechat po své rodině stopu, když všechny ostatní režim smazal.
Útěk ze Sibiře doznívá dlouho. V dnešní kinematografii dělané na efekt opravdu není snadné uvědomit si hned, že noční rozhovor dvou zoufalých lidí utíkajících před dějinným prokletím je napínavější než útěk přes ostnaté dráty. A že v umírání na náhodném místě uprostřed pouště je daleko větší drama než v přechodu přes strategickou trať.
Weirův film opravdu měl být delší. Z postav se plastičnosti dočkal jen kriminálník Valka ve skvělém podání Colina Farrella, ostatní zůstaly schematické. Nepříliš šťastné je i jazykové řešení, kdy spolu uprchlíci povětšinou z východního bloku mluví kvůli západnímu publiku anglicky. Ale to jsou skutečně jen detaily, které nezmění nic na tom, že právě díky (jiným) detailům je Útěk ze Sibiře i jiné Weirovy snímky nezapomenutelné. Jako když jedna z postav režisérovy novinky před smrtí pořád dokola opakuje své jméno.
