Velké jméno české animátorské tradice se stalo záležitostí minulosti. Může je znova vzkřísit nástup počítačové 3D animace?
Předtím než se česká, respektive československá kinematografie začala ve světovém kontextu prosazovat například oscarovým Obchodem na korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose anebo filmy nejmladších autorů nové vlny, se její animované snímky už dávno těšily dlouholetému mezinárodnímu respektu a úctě.
Jiří Trnka vytvořil v rozmezí let 1947-1950 kromě dvou krátkých hned také dva celovečerní animované filmy (Špalíček, Bajaja) a s neutuchající vervou a soustavností pokračoval (například Snem noci svatojánské, Starými pověstmi českými nebo Švejkem). V každém z těchto filmů přitom nanovo prolamoval hranice toho, co je v animaci po technické i estetické stránce možné. Mezinárodní prestiž si záhy vydobyl i Trnkův dvorní animátor Břetislav Pojar, jehož rané dílko O skleničku víc zvítězilo roku 1959 na prvním ročníku prestižního festivalu animovaných filmů ve francouzské Annecy.
Nešťastný rok 1989 Trnka a jeho následníci tvoří ale jenom jeden z proudů české (především na loutku zaměřené) animátorské tradice. Ta se během let rozrůzňovala a patří do ní stejně tak svébytný rukopis Zdeňka Smetany, Jiřího Barty, Jana Švankmajera, Michaely Pavlátové či Pavla Koutského a plejády dalších. Je jistým paradoxem, že převratový rok 1989 znamenal pro tuto bohatě rozvětvenou tradici začátek mohutného propadu.
Paradoxním se tento propad jeví ale jenom do chvíle, než domyslíme historické souvislosti: animovaný film sloužil komunistickému režimu do jisté míry jako zástěrka pro demokratické zahraničí - hle, i v naší znárodněné kinematografii vznikají světově hodnotná díla. (Což samozřejmě neznamenalo, že animátoři měli na růžích ustláno nebo byli jedna ruka s režimem.)
Ke slavné české animátorské tradici tedy patřila i zásadní podpora ze státního zdroje. Díky tomu si mohli tvůrci relativně svobodně rozvíjet a tříbit svůj autorský styl. Je pochopitelné, že nově nastolený tržněekonomický systém, ve kterém se jako nejoptimálnější jeví, aby si na sebe umělecké dílo samo vydělalo, zasadil autorskému animovanému filmu pořádnou ťafku.
A právě v době, kdy našemu animovanému filmu tváří v tvář ekonomické transformaci začínají (až na výjimky) podklesávat kolena, přichází Pixar s prvním celovečerním filmem v počítačové 3D animaci - Příběh hraček. (Pro ujasnění: 3D animaci nezaměňujme se stereoskopickým 3D efekt - „kinem s brýlemi“, jde o film s virtuálními trojrozměrnými objekty v trojrozměrném prostoru.) České animátorské zápolení Ve světle promítaček a obrazovek po celém světě se tak rozzářila nová animační technologie. Začala se kvapem šířit, zdokonalovat a získávat si popularitu. Tuto skutečnost lze v kontextu zápolení české animované tvorby o místo na slunci považovat za příznačný souběh jevů. Počítačová 3D animace k nám nepřichází pouze jako sebevědomě válcující konkurence autorské animační tvorby, ale také jako šance osobitě integrovat novou technologii v domácím prostředí.
David Toušek, jeden z členů společnosti 3Bohemians, která letos u nás pořádala dvouměsíční intenzivní workshop Anomalia v 3D animaci s účastí lektorujících profesionálů z Pixaru, soudí, že hlavní problém, proč animovaná tvorba v současném českém prostředí obtížně přežívá, je také v tom, že našim filmovým školám chybí moderní přístup k této animaci a téměř ji nevyučují.
Právě tato technologie by přitom mohla animovanému filmu umožnit, aby si na sebe vydělal. Byť ze strany stávajícího děkana FAMU Pavla Jecha vůle zprostředkovat studentům novou technologii naráží na řadu komplikací. Především není, kdo by ji učil. Navíc je u nás vůči této technologii zažitý jistý despekt jakožto k neumělecké. Přičemž se opomíjí, že technologie ještě nepředurčuje hodnotu samotného výsledného díla.
Třeskoprsky ve 3D Navzdory popsanému klimatu se ale nyní v domácí produkci rodí hned několik 3D animovaných celovečeráků. Po Kozím příběhu, který měl přitažlivost i nedostatky pionýrského počinu v lokálním východoevropském měřítku, se chystá jeho pokračování. A ohlášeny jsou i adaptace dvou dětských klasik - Hurvínka a Čtyřlístku. David Toušek si vůči těmto velkým projektům zachovává jistý skeptický odstup. Domnívá se, že nám zatím chybí nejen dostatek zručnosti (v té nás Pixar se svým velkolepým zázemím nakonec stejně vždycky předčí), ale především zkušenost se skloubením hladce „dysneyovského“ chodu postav a příběhu.
Zatím největší zkušenosti má v této oblasti režisér Kozího příběhu Jan Tománek. Zkušenost s menšími útvary má ale i Michal Žabka, režisér připravovaného Čtyřlístku, který udělal pro Českou televizi třináctidílnou řadu večerníčků ve 3D. Ten poukazuje na podobnost mezi 3D animací a animací loutek, která má u nás dlouhou tradici. Na jeho celovečerním projektu pracuje patnáct animátorů. Své zkušenosti s 3D nabírali dílem jako samouci, dílem pod vedením pixarských profesionálů na zmíněném workshopu. Hodnotný výsledek je ale podle Michala Žabky nakonec vždycky určen především talentem a citem pro animaci a příběh. V tom se nová technologie od těch klasických neliší.
David Toušek k tomu dodává, že pokud mají filmy pracující s 3D technologií navázat na téměř zapomenutou tradici české animace, měly by její autoři usilovat o co nejkvalitnější zvládnutí nové technologie a do jisté míry se od české tradice odpoutat. Protože právě to před nimi otvírá svobodné pole pro specificky českou osobitost výtvarna a příběhu.
Je fakt, že filmy Jiřího Trnky se koneckonců také vyznačovaly nejen nezaměnitelným stylem, ale i perfektní technikou. Kde však leží hranice mezi českou tradicí a nápodobou amerického předobrazu, můžou ukázat až konkrétní díla.
***
V domácí produkci se nyní rodí několik 3D animovaných celovečerních filmů. Po Kozím příběhu, který měl přitažlivost pionýrského počinu, jsou ohlášené i adaptace Hurvínka a Čtyřlístku.
O autorovi| ADAM GEBERT, Autor je dokumentarista a filmový publicista
