„Všichni se budou veselit a mě čeká jen voda,“ povzdechl si pohublý Raška odevzdaně. V posledních měsících ho totiž trápí zdraví a lékaři mu alkohol zakázali.
„Mám pro něj nachystané alespoň dětské šampaňské,“ upřesnila jeho nápojový lístek manželka Věra z kuchyně jejich baráčku, přilepeném k voňavému lesu.
* LN Co vás vlastně trápí?
Každé dva týdny jsem musel do nemocnice, kde mně napichovali břicho a odvodňovali mě. Kilogramy šly dolů a já se trochu vylepšil. Teď mě zase začaly zlobit ramena. Až skončíme tohle povídání, jedu do Nového Jičína na operaci.
* LN Copak?
Jde o pozůstatky z úrazů na můstcích. Občas mě to trochu zlobilo, ale v prosinci mně začaly ramena najednou otékat. Musejí se teď otevřít a pořádně vyčistit.
* LN Na nedostatek kontaktu s lékaři si tedy zrovna stěžovat nemůžete. V roce 1994 operace srdce, pak zápal plic...
Tehdy mně dělali tři by-passy. Všechno pak bylo dobrý, ale před pěti roky mě chytil zápal plic, a od té doby to začalo... Srdeční chlopně mi přestaly těsnit, proto taky často kašlu. Krev se mi totiž dostatečně neokysličuje.
* LN Přesto jste věčně k vidění na skokanských můstcích. Vy bez skoků zřejmě nemůžete žít.
To víte, babka doma nadává, že tam jsem furt. S trénováním už jsem sice před pěti roky přestal, ale pro klub aspoň sháním peníze. Chodím tam podle nálady; když mi není dobře, tak zůstanu doma.
* LN Jak se vám dívá na současné výkony českých skokanů?
Tahle sezona dlouho nestála za nic, hlavně Turné čtyř můstků byla mizerie. Pánbůh zaplať, že se pak kluci trochu zvedli a zaskákali dobře v Harrachově a pak v Japonsku. Koudelka se zvedá, překvapil mě Matura. Kuba Janda skáče ten svůj standard... Bohužel už zůstal v reprezentaci jediný z Frenštátu. Byli jsme zvyklí na výrazně početnější zastoupení.
* LN Jak jste přijal před časem skutečnost, že se po těžkém pádu rozhodl se skákáním skončit váš vnuk Jan Mazoch?
Mrzelo mě to, ale nedej bože, kdybych ho přemlouval a ono by se mu pak znovu přihodilo něco podobného, s ještě horšími následky. Určitý nález na mozku má Honza pořád, ale jinak je v pohodě. U nás se věnuje pozornost jen těm pěti šesti nejlepším, ale ostatní už nemají potřebné podmínky. Což je třeba trochu i případ mladšího vnuka Jirky. Tihle kluci nemají víceméně šanci se na ty nejlepší dotahovat.
* LN Když si v hlavě někdy převíjíte svou úchvatnou kariéru, který moment se vám nejčastěji vybaví?
Samozřejmě olympiáda v Grenoblu. Vždyť jsem si odsud odvezl zlatou ze středního a stříbrnou medaili z velkého můstku. Chtěl jsem se tam probojovat do první pětky, ale že tam vyhraju, to jsem si doopravdy nemyslel.
* LN A pak vás po vítězném závodě kamarádi Dalibor Motejlek a Jindřich Hoch vzali na ramena, a kdyby mohli, donesli by vás až domů do Beskyd...
Oslavy byly veliké. Vždyť mě tady přivítalo na náměstí deset tisíc lidí! Moc jsem toho v těch dnech teda nenaspal. Tady oslavy, v Praze nás zase přijal Dubček a já pak bez tréninku přijel na mistrovství republiky do Plavů. Měl jsem proto docela strach, abych tam nedopadl nějak blbě na držku, aby se neříkalo, že ta olympiáda byla náhoda. Nakonec jsem tam ale vyhrál.
* LN Vy jste v onom historickém roce 1968 podepsal také manifest 2000 slov, který sepsal Ludvík Vaculík. Jak vám podpis v pozdějších letech zkomplikoval život?
Dlouho bylo celkem ticho, ale když se dostal k moci Husák, tak začaly problémy. V roce 1970 mě ještě potřebovali na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách, ale když skončilo, začal docela kolotoč.
* LN V čem?
Vrátili jsme se ze závodů v Americe, a když jsem ve Frenštátu přišel na první šichtu do práce, v poledne přišel můj šéf a říkal: Máš jít k ředitelovi, Asi ti chce dát nějakou odměnu za stříbrnou medaili z mistrovství světa. Jenže držkoval tam na mě do půl šestý do večera.
* LN Kde jste pracoval?
Na generálních opravách obráběcích strojů jako mechanik práce. Od šesti od rána do dvou po obědě. Dělal jsem tam s vynikajícími lidmi, kteří mi moc pomáhali.
* LN Povídal jste, že na vás jakýsi šéf držkoval, jenže vyhodit vás z práce mohli asi těžko, ne?
To asi ne, protože práce byla tehdy povinná. Jenže problém s mým podpisem 2000 slov dospěl tak daleko, že kvůli tomu chtěli ve Frenštátu rozpustit celý lyžařský oddíl.
* LN Jak nakonec všechno dopadlo?
Povídali mi, že lyžaři budou fungovat dál jen za předpokladu, že se všechno nějak inteligentně a kulantně vyřeší. Tak se napsal jakýsi článek stylem, že vlk se nažral a koza zůstala celá. Když jsem ale chtěl v Praze začít studovat trenérskou školu, musel jsem o povolení žádat až na okrese. Anebo když jsem končil v roce 1974 se skákáním, přijal mě s dalšími tehdejší předseda vlády Štrougal. Šli tam i kluci z mančaftu a třeba taky Věra Čáslavská. Medailisté ze šampionátů měli dostat po 35 tisících, což bylo tehdy hodně peněz. Nakonec to dopadlo tak, že kluci, kteří třeba vůbec medaili neměli, dostali 10–15 tisíc a my s Věrou kulový.
* LN Život jste neměl jednoduchý již od svých klukovských let. Myslíte si, že vám právě tenhle fakt ve skákání v něčem třeba pomohl?
Určitě jo. Když mi bylo devět let, táta umřel na leukemii a mámě zůstali na krku čtyři caparti. Prožívali jsme dost kruté období. Naše rodina pak žila velice skromně, snad až v bídě... Ale zase jsme se naučili starat se sami o sebe. Měl jsem sice holý zadek, ale byl jsem hrozně hrdý na to, že můžu závodit za svoji zemi. Moc mně to pomáhalo a motivovalo.
* LN Prý jste trénoval i brzy ráno před prací...
Vstával jsem třeba v půl páté ráno a chodil běhat nebo do posilovny. Kvůli penězům to nedělal nikdo z nás, protože za skákání na lyžích žádné peníze stejně nebyly. Ale zase jsme viděli kus světa, Japonsko, Ameriku, Kanadu a spoustu vyspělých evropských zemí. Kolikrát jen mi někdo vytýkal, proč na besedách vzpomínám pávě na tyhle země. Tak jsem odpovídal, že vyprávím o tom, co jsem viděl a zažil a že v Rusku toho k poznání tedy zrovna moc nebylo. A říkal jsem jim, ať se tam jedou podívat, aby si udělali úsudek, jak se žije u nás nebo v Rusku a naopak v zemích, o nichž mluvím.
* LN Pod vaše úspěchy se podepsal zejména legendární nezapomenutelný trenér Zdeněk Remsa. Ještě se někdy vídáte?
Zrovna včera mi telefonoval. Voláme si ale i s dalšíma skokanama. S Láďou Divilou, Rudou Höhnlem, občas zavolá Zbyňďa Hubač nebo Plocák.
* LN Kdysi jste se zmínil o svém prvním, poněkud zvláštním setkání s Remsou. Jak se to tehdy seběhlo?
Reprezentaci vedl Milda Bělonožník a Remsa, kterému bylo o třináct let víc než mně, jednou přišel a řekl: Hele, jmenuju se Zdeněk Remsa a bydlím s tebou. Podal mi ruku a přidal nezapomenutelnou větu: „Aby bylo jasno, řeknu ti tři pravidla, který budou platit – budeš mi čistit boty, močí se do umyvadla, a když se půjdeš vys..., tak si umeješ prd...“ Když pak mančaft převzal, tak nás deset roků dřel. Ale tohle první setkání bylo fakt nezapomenutelný.
* LN Silný vztah jste měl i k Otovi Pavlovi, který o vás napsal nezapomenutelnou Pohádku o Raškovi. Ještě si na něho někdy vzpomenete?
Poměrně často. Vždyť Pohádka o Raškovi se objevila už i v čítankách pro základní školy. I proto jezdím pořád docela často do škol na besedy.
* LN O čem nejčastěji v souvislosti s touhle pohádkou plnou dobra a vlídnosti vypravujete?
Nejvíc se mě děti, ale třeba i učitelky ptají, jestli to Ota skutečně psal jako pohádku, nebo jestli je to všechno pravda. Tak jim říkám, že příběh je položený do podoby pohádky, ale tak 80 procent je pravda. Ota to napsal moc hezky, jako ostatně všechny svoje knihy. Byl to hrozně hodný chlap, pracovitý a kamarádský. Škoda že mu zlá nemoc vzala tak brzy život.
* LN V pátek 4. února tedy oslavíte 70. narozeniny. Jakým způsobem?
Zrovna tenhle den budu mít trochu volnější. V úterý tady ale uvedou herci z libereckého divadla právě pohádku, o které jsme se teď bavili. Každý den mě něco čeká, skoro se nezastavím. Všichni se holt budou veselit a já budu upíjet jen tu vodu...
***
Život pohádkového Jiřího Rašky
* Olympijské zlato. Nejslavnějším závodem skokana Jiřího Rašky (narozen 4. února 1941) byla olympijská soutěž v Grenoblu v roce 1968. Na středním můstku tam získal zlato a na velkém stříbro. O rok později skočil ve slovinské Planici světový rekord (164 metrů) a na největším mamutím můstku světa se stal zároveň mistrem světa v letech. K dalším jeho výrazným úspěchům patřilo stříbro z MS v roce 1970 či vítězství v populárním Intersportturné (1971). * Kariéra trenéra. V roce 1976 začal trenérskou dráhu, v letech 1994–96 vedl společně s Medalem a poté s Malcem seniorskou reprezentaci. Reprezentace se ujal krátce poté, co podstoupil vážnou operaci srdce. * Nejlepší lyžař 20. století. Raška žije dodnes ve Frenštátu pod Radhoštěm s manželkou Věrou, s níž má syna Jiřího a dceru Věru. Raška, který byl v roce 2003 vyhlášen nejlepším českým lyžařem 20. století, si získal srdce lidí i svým podpisem manifestu 2000 slov v roce 1968 a jeho životní příběh sepsal kouzelným způsobem Ota Pavel v knize Pohádka o Raškovi.
