Jednou tam našel utěrku, jindy zase 30centimetrový hřeben. Pak se ve dveřích zjevil malý Jiří Hudler a rozchechtal se: „Jste rozcuchanej, trenére!“ Ty oči rošťáka míval už od dětství.
„Už v dětství byl na pár facek,“ usmívá se dnes Kubo. „Úcta ke starším? Kdepak. On s lidmi jednal bez zábran.“
A facku stejně nikdy nedostal, ba naopak - dobrovolně mu trenéři dávali volnost, někdy dokonce plnili i jeho přání.
Třeba když si před tréninkem vymyslel, že chce chytat v brance. „Ale šlo mu to, vlastně jako vše,“ pamatuje vsetínský kouč.
Jindy přišlo utkání a Hudler najednou zatoužil hrát v obraně. Míval dar od boha, tým mu proto věřil. „Hrál hlavně pro kolektiv.“
Byl schopný dát sedm gólů za zápas, vymýšlel jednu srandičku za druhou, hokejem se neustále bavil. „Ale největší radost měl, jakmile nahrál do prázdné branky tomu největšímu šmajdovi.“
Když jel trestné střílení, neodpustil si strčit hokejku za nohu. Nic víc, jen brankáře zesměšnit... Dodnes se na Valašsku pamatuje, když „osmička“ Vsetína hrála republikové finále. Hudler nebyl proti Slavii celý zápas vidět a jenom nenápadně čekal. Do 59. minuty. „Pak si udělal z pěti hráčů kužely, projel dvakrát celým hřištěm a dvěma góly rozhodl o titulu,“ vypráví Kubo.
Hudler byl talent i bavič. A nesnášel nudu. Pořád chtěl v něčem soutěžit a bylo mu fuk, jestli s pětiletým děckem nebo se staršími pány. „Klidně by s vámi závodil i v chůzi na záchod.“
Už v 8. třídě hrával za dorost, který vedl jeho otec. Ve věku dorostu zase nakoukl mezi seniory. A jeho hvězda vyletěla vzhůru.
