Když se po válce otec vrátil z koncentráku domů a já, poněkud zasněný malý kluk, jsem nechápal, že je to jen obyčejný táta, a ne pohádková bytost (která žila kdesi za sedmero lesy a horami, jak jsem si ho představoval, když mi o něm matka vyprávěla), učinil rozhodnutí: bude se věnovat tomu, aby se nezapomnělo. O mnoho let později nám vyprávěl, co mu v lágru ke konci války řekl jeden esesman.
„Pokud bys přežil, stejně ti nikdo neuvěří, cos zažil. Člověk si něco takového neumí představit.“ Byl to asi tenhle výrok, který otce přiměl k tomu rozhodnutí.
Krom toho, že o lágrech psal (název knihy Továrna na smrt se stal termínem užívaným v Čechách i v zahraničí), že přednášel, publikoval a také svědčil u mezinárodních procesů s bývalými nacisty (z nichž takřka nikdo se necítil vinen), snažil se, už jako starý pán, vyprávět o své zkušenosti mladým lidem.
Často si stěžoval, že jeho přání setkat se s žáky a studenty nemá velký ohlas. Mnozí učitelé ho ujišťovali o tom, že žáci nebo studenti nemají o válku a o to, co s ní souviselo, zájem.
Když se otci podařilo mladé pedagogy (pro které samotné byla válka - bohudík - už jen vzdálenou historií, a proto si - bohužel - nedovedli představit, že by jejich žáci reagovali jinak) přesvědčit a když se ukázalo, jak se mýlili ve svém odhadu, co mladé lidi zajímá, býval spokojen.
Měl na chvíli pocit, že se mu na „přetržené niti“ paměti podařilo udělat sice docela malý, ale přece jen důležitý uzlík.
Tohle všechno jsem nevěděl Na to jsem myslel, když jsme navštívili putovní výstavu o nacistických koncentračních táborech.
Byla zahájena už 31. srpna 2005 v Liberci a od té doby putuje nepřetržitě po republice. Teď dorazila do Prahy, kde byla otevřena prvního října tohoto roku. Je k vidění do 28. listopadu, koná se pod záštitou starostky paní Jany Černochové a připravili ji lidé pod vedením architektky paní Zárubové.
Po zahájení výstavy nám paní architektka vyprávěla o mladíkovi, který propadl radikální a nebezpečné víře skinů, ale přesto na výstavu zabloudil.
Když viděla, s jakým zájmem si prohlíží fotografie, jak je znovu a znovu obchází a stojí u každého z vystavených panelů, zeptala se ho, co ho na dokumentech tak zajímá. „Já jsem tohle všechno nevěděl...“ Když jsme procházeli výstavou, objevila se tam řada učitelů a učitelek. Přišli se domluvit o datu, kdy by mohli na výstavu přivést své žáky a kdy by bylo možno udělat v jejich škole přednášku.
Jejich zájem může zabránit tomu, aby překvapených mladíků bylo v budoucnu o trochu míň.
V každém případě je jedno jisté: na „niti paměti“ přibyl další uzlík.
P. S.: Výstava Místa utrpení, smrti a hrdinství, Úřad městské části Prahy 2, náměstí Míru 20
O autorovi| Ivan Kraus, spisovatel
