RAŠKA
Ota Pavel popsal zlatý Raškův skok na olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968 nezapomenutelně:
„Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Raška letěl jak pták albatros v nejlepších dobách.“
První český olympijský vítěz v historii zimních her si přitom do Francie pro vítězství snad ani nejel.
„Mě doopravdy před závodem nenapadlo, že bych mohl vyhrát. Do první pětky jsem se ale dostat chtěl,“ přiznává. „Vždyť za soupeře jsem měl i takové borce jako třeba Nora Wirkolu nebo Finy Kankkonena a Mattilu.“
Raška si myslí, že mu tehdy ve středisku Autrans ke zlatu pomohly i pevné nervy. „Nikdy jsem nepatřil mezi nerváky, v klidu jsem se soustřeďoval jen na svůj výkon.“
Přitom předehra k závodům byla docela dramatická. „Na posledním tréninku trochu pršelo a rozměklá stopa náramně vyhovovala zejména Rakušanům. Technický delegát byl také Rakušan, takže na závody nechal nájezd posolit, aby sníh změkl. Jenže předskokani pak pomalu nedojeli ani na hranu a lítali, jako když nalitého vyhazují z hospody.“
Trenéři se proto vzbouřili a vojáci museli na nájezd přivézt nový sníh. „Jenže sůl přece jen ještě trochu působila, takže voda do stopy prosakovala dál. Závodníci si mohli najíždět i jiné stopy, takže když jsem se chystal k prvnímu skoku, měl jsem před sebou hned tři. Zvolil jsem jednu z krajních, protože vypadala, že je poměrně rychlá. Což se mi vyplatilo.“
Raška přistál na 79 metrech a po prvním kole jasně vedl. „Trenér Zdeněk Remsa v přestávce chodil u hrany můstku jako hladový vlčák, nervozita z něj vyzařovala do daleka. Já si ale klidně mazal lyže. Servismani totiž tenkrát ještě nebyli.“
Raška při druhém skoku najížděl pomaleji, navíc trochu zmeškal odraz. Když přistál na 72,5 metru, napadlo ho, že medaile je fuč.
„Za mnou skákalo ještě asi osm závodníků, byl to pořádný nervák. Nakonec mi pomohl náskok z prvního kola a já první místo uhájil.“
