* Jak se člověk stane vězeňským kaplanem?
Za to mohl rok 1989. Tehdy jsem byl kazatelem v Plzni, bydleli jsme tři sta metrů od borské věznice, odkud při první velké amnestii odcházela spousta lidí. Oni bývají nasměrováni na církve – a první církevní dům byl ten, kde jsem bydlel. My duchovní jsme viděli ve věznicích pole neorané, chtěli jsme tam pracovat. Takže v roce 1991 jsem nastoupil do věznice Plzeň-Bory, když mě přeložili do Prahy, působil jsem na Pankráci, párkrát i v Ruzyni. To byla ještě dobrovolnická práce. Až později jsme se stali kaplany Vězeňské duchovní služby a byli prostě zaměstnanci věznice.
* Musel jste absolvovat instruktáž, jak se chovat ve vězení?
Samozřejmě, tam nemůžete jen tak. Když jsem v roce 2004 nastupoval do Valdic, musel jsem projít celým přijímacím řízením – včetně psychologických testů a školení. Dostal jsem hromadu skript a za dva měsíce nashledanou u zkoušek z psychologie, ze zákona o výkonu trestu, o výkonu vazby, z prevence... Nejdůležitější ale je naučit se trochu znát povahy. Zbystřit například musíte hned, jak uslyšíte: „Heleďte, já bych potřeboval jenom jednu známku. Musím napsat mámě.“ Ta instruktáž byla hlavně o tom, že se nikdy nesmíte nechat strhnout, když to na vás zkoušejí. Ve věznici jste vlastně každý den v nebezpečí, že vás zneužijí. „Víte, my musíme odevzdávat otevřené dopisy, jenom to hodíte do schránky...“ A už v tom jedete. Můžete se do vězení velmi rychle dostat sama. Pan ředitel mi taky říkal: „Pane Zámečník, jakmile zjistím, že kopete za druhou stranu, nebudete to mít lehký.“ Jste vlastně pořád na hraně, protože vězni kaplana vnímají jako člověka na své straně barikády.
* Odsouzení si přejí mluvit s duchovním, nebo ten impulz vychází od vás?
Pokud věznice zaměstnává kaplana, očekává se, že nebude placen za sezení v kanceláři. Takže nějaká iniciativa by měla vyjít od něj – nabídne službu. A ze začátku se vězňů hlásí spousty, protože si myslí, že jim přinesete tabák, kafe. A když zjistí, že ne, já to tedy nikdy nedělal, hodně jich odpadne.
* O čem s vězněm začnete mluvit?
Vždycky to začne tím, že on vám vypráví svůj příběh. Zpravidla tvrdí, že je nevinný. Vy nemusíte říkat vůbec nic, on to potřebuje ze sebe dostat.
* Protože ho to tíží? Nebo protože se ve vězení nudí?
U každého je to jinak. Když jsem například pracoval s takzvaným orlickým vrahem Ludvíkem Černým, nechal jsem si ho zavolat, představil se mu a vyřídil mu pozdrav od kolegy z Mírova. Poděkoval, ale hned řekl: „Já nejsem věřící a nebudu. Ale slyšel jsem, že s vámi se dá hovořit o různých věcech... To víte, pro mě je to zpestření.“ Samozřejmě mi začal vyprávět svůj příběh. Já jako kaplan mám možnost, než se s vězněm setkám, nahlédnout do spisů. Ale nikdy jsem to neudělal, protože jsem si nechtěl vytvořit názor předem.
* Pokud vím, Černý byl odsouzen za pět vražd, další mu připisovali, ale nedokázali.
(skočí mi do řeči)... nevím, jestli to bylo úplně takhle. On byl odsouzen na základě svědeckých výpovědí pana Kopáče, pana Kuny a dalších, nikoli důkazů. Něco o tom vím z jeho strany. Můžu si myslet své, ale jsem vázán zpovědním tajemstvím.
* Soudní znalkyně o Černém napsala, že žil několik životů a plynule mezi nimi přecházel. „Ještě smrděl střelným prachem a rovnou šel dělat laskavého taťku.“ Má prý sklon k teatrálnosti. Zastřelil jednu z obětí, udělal piruetu, ofoukl hlaveň a řekl: „To jsem ale čtverák.“ Jak jste ho poznal vy?
Vyšetřovatelé toto tvrdí. Ale já jsem ho po deseti letech věznění viděl jinak. Dneska sedí už šestnáctý rok. Víte, jaká je to pro člověka změna? Pan režisér Svoboda tyhle věci, zřejmě ze spisů, použil ve filmu Sametoví vrazi. Ale kdo to do spisu řekl? To mohl být jedině Kuna nebo Kopáč. Kopáč byl šéf celé skupiny, zažil těžkou autohavárii, ochrnul, nakonec se oběsil v kuřimské věznici na šňůrce od trenýrek. Ještě předtím si ale zavolal katolického kněze, kterému se vyzpovídal. Já jsem pak s tím knězem hovořil. Řekl mi, že ho vedl k tomu, aby – jestliže jeho výpověď nebyla pravdivá – Černému aspoň napsal a poprosil ho za odpuštění. A ty dopisy jsem měl v ruce! Ludvík Černý žádal o obnovení procesu. Ale dopisy vypadaly účelově, jako že Kopáč věděl, že se zabije, a na poslední chvíli z toho chtěl Černého ještě vytáhnout. Ale jak to bylo po pravdě, nevím. Já jsem jen celých šest let s Ludvíkem pracoval. Vyšetřovatelé ani netuší, co s ním kriminál udělal. Dneska je to věřící člověk.
* Jak víte, že jeho příklon k víře nebyl účelový?
Ale já tu změnu viděl na vlastní oči! Lidi to nechápou. Podle nich je to zrůda. Vždycky říkám: Ale kdyby to byl váš syn... Jedna paní dokonce prohlásila, že by ho vydědila a zavrhla, protože to pro ni už není člověk. On si přece žádný život nezaslouží. Tohle nechápu. Když je Ludvík Černý odsouzen na doživotí, znamená to, že nemá šanci na nějaký život? Zdůrazňuji nějaký.
* Nikdy se vám nestalo, že jste se těch lidí štítil? Já se například nemůžu zbavit jednoho detailu: Když se orlickým vrahům jedna z obětí do sudu nevešla, prostě jí uřezali nohy.
Možná je to nějaká moje vada, možná jsem zrůdnej já – ale ne.
* Řekl byste, že vrazi mají něco společného, nějakou vlastnost, povahový rys?
Říká se, že většinou neměli v pořádku dětství. Rozvrácená rodina, týrání... Ale například rodiče Viktora Kalivody, takzvaného lesního vraha, jsou vysoce postavení, akademicky vzdělaní lidé. On měl perfektní zázemí, vystudoval vysokou školu. I Ludvík Černý pořád mluvil o tom, jak pečlivě ho rodiče vychovávali. A zase třeba pan Stodola žádné dobré zázemí neměl. Já mezi těmi lidmi nevidím vůbec nic společného. Jen to, že je něco k činu přivedlo. Měl jsem ve skupině lidi z bývalého Sovětského svazu a ty ke zločinu většinou dovedla bída. Jeden Ukrajinec mi řekl: „Byl jsem voják, z armády mě vyhodili. Mám manželku a tři děti a staráme se o nemocné rodiče. Jsem elektrikář, šel jsem pracovat do jednoho podniku – a výplatu mi dali v cihlách. Dovezli mi tři valníky cihel, to si prodej. Nebo dostal místo peněz zrní, a než sehnal kupce, někdo mu ho ukradl. Tak si řekl, že pojede do Česka, udělá tu čtyři pět benzinových pump a budou z toho pár let žít. Za každým tím vězněm byl úplně jiný osud.
* Setkal jste se s tím, že se někdo svou vinou opravdu trápil, pronásledovaly ho noční můry?
Ano. Ale to nebývá ze dne na den. Přirozená lidská reakce naopak je: Já nic, to on je vinen. Už Eva, když utrhla ovoce v ráji, řekla, že to ten had. Dala Adamovi a Adam řekl: „Já nic, to ta žena, kterou jsi mi, Pane, dal.“ Od počátku světa svalujeme vinu jeden na druhého. Kaplan by měl vězně přivést k uznání viny. Ale tu vinu pak musí někomu svěřit, s tím se nedá žít. A já jim nabídl možnost, že to bude mezi nimi a Bohem. To se vůbec netýká dozorců, věznice – jde jen o váš vnitřní klid. Vy tady v kriminále můžete mít vnitřní svobodu. Ukažte, že se ve vás něco změnilo. Poproste o odpuštění. Křesťanství stojí na principu odpuštění.
* Když teď Ludvík Černý uvěřil v Boha, nebojí se pekla? Posmrtného trestu?
To byste se musela zeptat jeho. Ale odpuštění od Boha je absolutní. Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Což je ale velice těžké: Umíte si představit, že vám zabijí dceru, ještě třeba nějakým hrozným způsobem, a vy řeknete, já ti odpouštím?
* Uměl byste to vy?
Vůbec nevím, jak bych se zachoval, kdyby mi někdo zabil dceru. I když jsem kněz a křesťan. To neví nikdo. Ale Bůh nenaloží člověku větší břemeno, než unese. Víte, to je i moje osobní situace posledních dvanácti let. Moje manželka těžce onemocněla. A někdo vám řekne: Tak jsi farář, pomodli se – a ono bude zase všechno v pořádku. Samozřejmě že se modlíme, je to součást našeho každodenního života. Ale já vlastně tady z toho verše žiju: Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést. Jenomže já nevím, kolik snesu.
* Jak vlastně doživotně odsouzení tráví své dny?
Pokud je možnost, tak pracují. Ve Valdicích třeba lepili obálky, A4. Ne všichni samozřejmě chtějí.
* Když nepracují, co celý den dělají?
Ve věznici je nějaký režim. Ráno budíček, sčíták, tedy sčítání stavu, hygiena, snídaně, potom kdo má zaměstnání, jde do zaměstnání. Pokud zaměstnání nemá, může mít aktivity takzvaného programu zacházení, dřív se tomu říkalo nápravný program. Třeba chodí na přednášky, má pohovor s psychologem, nějaký kroužek, rozhovor s duchovním, může sportovat. Lidé si často představují: Zabil tolik lidí – a teď si leží v kriminále a čumí tam od rána do večera na televizi. A ještě se o něj starají.
* No, jak to vyprávíte, trochu to tak vypadá. Televizi mají přímo v cele?
Jistě, pokud mluvíme o doživotně odsouzených ve Valdicích. Ale samozřejmě ne všichni a nemohou ji mít puštěnou od rána do večera. Musí splnit nějaké podmínky. Když chodí dejme tomu na šachy, na výtvarný kroužek, ke kaplanovi a ještě udělají nástěnku, dostávají body a prodlužuje se jim čas koukání na televizi. Ale taky se stává, že s tím člověkem vůbec nikdo nepracuje, když má jeden vychovatel třeba třicet svěřenců. Nejsou peníze nejen na převýchovu lidí, ale ani na údržbu těch budov. A podle toho taky vypadají.
* Já myslela, že součástí trestu je, že v kriminále je všechno ošklivé.
Já netvrdím, že kriminál by měl být jako hotel. Ale když mi někdo řekne: To je fešácký kriminál, když jim teče i teplá voda na cele... Ten člověk je tam na doživotí. A copak součást toho trestu je, aby se už celý život myl jenom ve studené vodě?
* Kroužky, šachy, nástěnky... Co je vlastně na vězení nejtěžší?
Pro člověka zvenku všechno. Já třeba jednou pozval dvě Ukrajinky, jedna vězňům zazpívala, druhá ten koncert uváděla. Ale jak se za touhle paní zabouchl první katr, rozplakala se. A těch katrů bylo ještě několik! Říká se, že nejhorší ve vězení je ztráta svobody – i když dřív nebo později si každý zvykne. Možná že nejtěžší je udržet si ve vězení režim normálního člověka. To dokáže málokdo. Být slušně oblečen, v rámci možností, oholen. U Ludvíka Černého jsem nikdy nezažil, že by nebyl umytý, oholený, ostříhaný, že by měl na sobě zmuchlané věci. A musí to dokázat v tamních možnostech, kdy nesmí mít nic ve spreji nebo ve skle. Být v pořádku jako člověk, to je ve vězení výjimečné. Oni se většinou ze začátku snaží nějak svůj osud zvrátit. A když zjistí, že rozsudek nabyl právní moci, rezignují. Tu neskutečnou bezmoc si nikdo venku nedovede představit – ani ty intriky mezi vězni, boj o moc. Stane se, že se prvotrestaný člověk dostane na osm měsíců do Valdic. Když se nepřizpůsobí třeba desíti mazákům, kteří mají své jisté, protože už jsou tam dvanáct let, je na tom hodně špatně.
Co si pod tím mám představit?
Třeba, jak se říká, uklouzne v koupelně. Nebo dostane balík a nic mu z něj nezbude.
* Když člověk vyjde z vězení, už asi nikdy není stejný jako předtím.
Z toho se už nevzpamatujete. Jako když vám udělají operaci, vyřeší se problém, ale jizva zůstává. A kdykoli se na ni podíváte, vrátí se vám to. Víte, těch echt kriminálníků, jejichž koníčkem je zabíjet, je velice málo. Většina vězňů jsou nešťastní zkrachovanci a život ve věznici je ještě semele. Někdo se s tím rve tak, že si vytvoří post mezi vězni, pěstmi nebo intrikami. Takoví jsou nejhorší, ničeho se neštítí, těch se musíte fakt bát. Já jsem se i jim ale snažil říct, že vítězství nemusí být vždycky jenom na pěsti. Normálně pozdravte dozorce, na kterého si pořád stěžujete. „Přece takovýho p..use nebudu zdravit!?“ Ale Ježíš říká: Co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy jim. Morální vítězství je daleko sladčí než vítězství na pěsti.
* Bál jste se někdy ve věznici?
Nebál. Já mám větší strach, když v Praze přecházím ulici. Ve věznici je klid. Bylo nás třeba třicet v kapli a z těch třiceti bylo patnáct vrahů. Nikdy se nic nestalo.
* Stýkal jste se i s Černého ženou Marií, jejímž životem prošel jiný známý vrah – přes měsíc se u ní ukrýval Jiří Kajínek.
Kdybyste chtěla, klidně jí teď můžu zavolat, jsme ve spojení. Ona má zvláštní osud. Nejdřív jí diagnostikovali rakovinu štítné žlázy – takže chemoterapie, operace. Léčitelka jí poradila jakousi dietu – a dostala se z toho. Porodila synka a byly mu asi tři měsíce, když Ludvíka zatkli. A pak utekl pan Kajínek. On ale utekl dřív, než měl původně v plánu, než měl dojednané kamarády, kteří se o něj měli postarat. Využil toho, že opravovali oplocení okolo Mírova. Ludvík mu řekl, kdyby bylo nejhůř, ty jsi bytař, Marie bude na dovolené, tak si u nás otevři a vem, co potřebuješ. Což udělal, jenže Marie ještě byla doma. Její občanská povinnost byla udat ho. Jenže ona se bála, nevěděla, co od něj může čekat, měla malé dítě. Já nemám důvod jí nevěřit. A začal hon na čarodějnice: Měla potíže v mateřské škole, kde pracovala, vzali jí byt. Pan starosta řekl: „A paní Černá, pamatujte si, že tady na Praze 13 už nikdy bydlet nebudete.“ Pendlovala po různých azylových domech, pak jsem upozornil několik svých známých a nakonec jí magistrát přidělil byt – v Praze 13.
* Vy o těch Černých mluvíte, jako by to byli vaši přátelé. Tykáte si?
Ano. A myslím, že jsme přátelé.
* Vy nevěříte, že pan Černý ty vraždy spáchal? Nebo jste schopen přátelit se i s vrahem?
I kdyby to byla pravda, tak jsem schopen pochopit, že se člověk může změnit. Tak silně jsem to nikdy předtím nezažil, někdy jsem jen stál a pozoroval, co Bůh s Ludvíkem dělá. Velmi brzy si řekl io křest. Vysvětlil jsem mu, že to není tak jednoduché – trvalo to skoro pět let. Já nejsem zastánce křtu ve věznici. Ale když je tam na doživotí...
* Jak probíhal křest ve vězení?
V naší církvi se křtí až dospělý člověk, a to ponořením do vody. Tak jsem dovezl skládací bazén, po domluvě s vedením jsme ho v koupelně postavili, přistavili schůdky, napustili vodou. Dozorci si mysleli, že já budu venku – jenže tam právě musí být ten osobní kontakt. Takže jsem stál v bazénu s Ludvíkem Černým. A nebyla tam mezi námi žádná mříž, takže museli asistovat tři dozorci. Nejvíc mě těší, že Ludvík začal křesťanství ve věznici hned prakticky uplatňovat. Křesťanství je totiž služba, Kristus přišel, aby sloužil, každý křesťan je služebník Boží. Ludvík Černý začal sloužit Petru Zelenkovi, heparinovému vrahovi.
* Ano? A jak?
Zelenka, když jsem se s ním poprvé setkal, byl psychická troska. Jen se třásl. Potom se s ním Ludvík začal setkávat, zaučoval ho, jak to ve věznici chodí, získal si jeho důvěru. My si s panem Zelenkou dodnes píšeme, takže vím, že už se cítí lépe. Už nemá ty strašné stavy. A Ludvík se o něj opravdu hezky stará, chodí spolu na vycházky, vyměňují si čtení. Ví o sobě i jejich rodiny.
* Zažije se ve vězení i něco veselejšího?
No jistě. Jednou jsem byl navštívit vězně a dozorce mě omylem zavřel do cely. „Hlavně klid, nikoho nevolejte. A pojďte ochutnat bramborovej salát,“ říká ten vězeň. Tak jsem šel ochutnat a v duchu si myslel, že budu muset rozbít nouzový přivolávač. „Klíííd. Sedněte si.“ No tak jsem si sedl, ještě dva tam spali. A ten borec, co kroutil už desátej rok, se ptá: „Chrastí ještě klíče?“ – Už ne. Ta cela má železné dveře, zvenku je páka, vyjede jeden trn nahoru, jeden dolů a dva do stran. On vzal příborový nůž, takhle ho strčil nahoru – a bylo otevřeno. „Můžete jít. A zase za náma zavřete, jo?“
***
JSEM GOTTWALDOVO DÍTĚ
Narodil jsem se v roce 1948, otec byl Čech, maminka Němka. Byla v sedmém měsíci těhotenství, když zemřel její první manžel, sudeťák z Habartova. Se sestrou, otcem a starším synem byli po válce odsunuti do Německa. Naneštěstí do východní zóny, kde byla strašlivá bída. Maminka s tetou se nakonec vrátily do Čech, schovávaly se v lese. Můj budoucí otec, babiččin podnájemník, pro ně do toho lesa šel, řekl, že si ty dva synky bere na starost. Pak jsem se jim narodil já a moje mladší sestra. Rodiče uvěřili, stali se adventisty. ? Vyrůstali jsme v Sokolově, kde byli po válce téměř samí dosídlenci, bez kořenů, spousta lidí tu uvěřila komunistické straně, protože dostali zadarmo baráky po Němcích. My jsme pro ně byli „Germáni“ a ještě k tomu „náboženští fanatici“. Ve dvaapadesátém roce byla dokonce Církev adventistů sedmého dne zakázána. ? Studovat jsme nemohli, všichni tři bratři jsme se vyučili řemeslu. Já jsem instalatér a topenář, v osmadvaceti jsem se vyučil ještě provozním elektromontérem. Dělal jsem ve stavebnictví, pak na dolech jako předák údržbářské party. ? Až později jsem dálkově studoval teologický seminář, to už jsem byl začínající kazatel. Od loňska jsem v důchodu. ? S manželkou jsme vychovali dceru a syna. ORLICKé VRAždy ? Jeden z nejděsivějších kriminálních případů porevoluční éry. Mezi roky 1991 a 1993 zavraždila skupina zločinců pět lidí. Pozůstatky tří z nich byly posléze objeveny na dně Orlické přehrady – jedna oběť omotaná pletivem, další dvě zavařené v sudech, částečně rozleptané louhem. Zisk z pěti vražd: necelé tři miliony korun. ? V čele gangu stáli Ludvík Černý, Karel Kopáč a Vladimír Kuna. Kriminalisté a soud došli k závěru, že právě Černý byl přímým vykonavatelem vražd. Na oběti útočil zákeřně – střelou do týla. Karel Kopáč, který mimochodem dřív pracoval v elitní policejní jednotce URNA a patřil v ní k nejlepším, vymyslel shoz obětí ze Žďákovského mostu. Vladimír Kuna byl autorem metody likvidace mrtvol v sudech. Údajně chtěl sestrojit stroj na „šmelcování“ lidí. ? K objasnění komplikované kauzy přispělo především podrobné doznání Karla Kopáče. V roce 1997, po devíti jednáních, odsoudil Krajský soud v Praze Kopáče k 21 letům vězení, Černý a Kuna byli odsouzeni na doživotí (odvolací soud Kunovi snížil trest na 25 let). ? Kopáč nastoupil do výkonu trestu po těžké autonehodě na invalidním vozíku. Brzy ráno 15. dubna 2004 se v kuřimské věznici oběsil. ? V tomtéž roce natočil Jiří Svoboda film Sametoví vrazi.
