V DOXu je model utopického města, které navrhli studenti

Město Urbo Kune (v esperantu společné město) je inspirováno myšlenkou „komponovaného urbanismu“ rakouského teoretika architektury Jana Tabora, do jehož projektu je zapojena řada umělců, teoretiků, filozofů, architektů a hudebníků. Město není navrhováno na základě regulací a typologie, ale je komponováno na základě partitur podobně jako hudba, řekl architekt Petr Hájek, pod jehož vedením studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze a VŠVU v Bratislavě model během dvou let vytvořili jako své ročníkové práce.

„Se studenty se v současnosti zabýváme konfliktem města s krajinou, klademe si otázku, jak definovat jejich hranici. Projekt membránového města hledá možnosti, jak revitalizovat krajinu zničenou průmyslem a jak zacelit její jizvy,“ říká Hájek.

Utopické město pro 30 000 obyvatel navrhli do těžební jámy kamenolomu. Byl rozdělen do několika různě dlouhých koridorů o šířce 11 metrů. Studenti do jednotlivých částí navrhovali obytné čtvrti, vzdělávací a kulturní prostory, zahrady, obchody, hřbitovy, ale také skokanský můstek, skatepark, pěstírnu konopí, pivovar, veřejný dům i vězení. Návrh celého města je zdokumentován v katalogu přístupném na stránce www.membranecity.eu.

Miloš Urban byl požádán, aby vymyslel fiktivní příběh o městě. Autor říká, že román je prvním dílem, které začínal psát „na zakázku“; po jeho dokončení ho ale vnímá jako svébytné dílo. Do města je v jeho románu povolán knihovník, aby vybudoval veřejnou knihovnu. S Urbem se však nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou slávy a pak nikdy neprobuzené a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá společnost ani stát tušení.

Struktura modelu města bude podle Hájka sloužit také jako partitura, kterou Kristýna Lhotáková a Ladislav Soukup zhudební. Na Urbo Kune vyzdvihuje především propojení, architektury, urbanismu, výtvarného umění, filmu, hudby a divadla, jež nestojí vedle sebe, ale vzájemně se doplňují.