LN: Proč právě Francie?
Asi proto, že v ní žije dost velká muslimská komunita.
LN: Existence dost velké muslimské komunity ve Francii ještě ale není důvod.
Já situaci francouzských muslimů neznám z blízka. Zdá se ale, že se tam existují paralelní světy a že lidé, kteří je obývají, se cítí být loajálnější k oblastem, z nichž buď oni sami, nebo jejich rodiče přišli; loajalita k francouzskému státu, jehož jsou občany, je až na druhém místě.
LN: Teď se určitě přihlásí o slovo všichni ti, kteří budou říkat: posilme bezpečnost, zrušme Schengen, více využívejme odposlechy...
A ničemu tím nezabrání.
LN: To tomu nejde zabránit?
Ne. Překročili jsme totiž hranici, která se nikdy překročit neměla. A pojďme si říci, jaké bude řešení – bude bolestné. Bude vyžadovat, abychom obětovali dost z toho, na co jsme si zvykli.
LN: Řekl jste dvě věci – první je ta hranice: co je tou hranicí, kterou jsme neměli překročit a překročili?
Hranicí je množství – v Evropě žije pospolu více lidí z odlišných kultur, než je možno unést.
LN: Druhá věc, kterou jste řekl, byla, že si řešení bude žádat dost velké oběti. Co to znamená?
Mám pocit, že dojde k diskuzi o lidských právech.
LN: Co konkrétně si pod tím představit?
Jsme například zvyklí slučovat rodiny. Přijde imigrant, získá pobyt a v rámci našeho konceptu lidských práv může potom přivést svou nukleární rodinu. Tady dojde k omezení.
Více čtěte v pondělních Lidových novinách.
