Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

V hlavní roli dvouplošník aneb Janáček Brno 2016 v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  12:00
V pořadí už pátý ročník mezinárodního divadelního a hudebního bienále Janáček Brno, které pořádá Národní divadlo Brno, potvrzuje životaschopnost myšlenky vzdát hold „svému“ Mistrovi, soustředit do moravské metropole různé interpretace Janáčkova díla a zasadit je do širšího kontextu. Už předchozí ročníky ukázaly, jak je v oblasti opery přínosná bezprostřední zkušenost se zahraničními inscenacemi, které otevírají nové otázky výkladu nebo nabízejí u nás do značné míry opomíjená díla především 20. století.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu, Janáčkovo divadlo, Brno foto: Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

I když některá pojetí mohou vyvolávat kontroverzní až odmítavé reakce, nic to nezmění na tom, že i takové inscenace přitahují zájem publika po celém světě a díky i takovým inscenacím dnes patří Janáček díky Jenůfě, Kátě Kabanové, Příhodám lišky Bystroušky, ale i Věci Makropulos k našim nejhranějším operním skladatelům v zahraničí.

Mrtvý dům bez jiskry Boží

Po předchozích festivalových ročnících s inscenacemi takových koryfejů operní režie, jakými jsou Peter Konwitschny (Jenůfa ze Štýrského Hradce, 2014), Harryho Kupfera (Káťa Kabanova z Maastrichtu, 2014) nebo Roberta Carsena (Věc Makropulos z Norimberka, 2010) i dalších byla do programu letošního ročníku byla zařazena inscenace Z mrtvého domu v režii vyhlášeného provokatéra Calixta Bieita, kterou od divadla v Basileji, kde měla premiéru v roce 2009, převzalo Státní divadlo Norimberk pod taktovkou svého hudebního ředitele Marcuse Bosche.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu, Janáčkovo divadlo, Brno

Janáček komponoval svou poslední operu podle Dostojevského Zápisků z mrtvého domu, naturalistického románového dokumentu o zkušenostech politického mukla s kriminálníky a jejich příběhy v sibiřské káznici poloviny 19. století. Ani tato drsná zkušenost a bezútěšné prostředí nevedly však ani u Dostojevského, ale ani u Janáčka k rezignaci a ztrátě soucitu. Trpké lidské osudy prodchnul křesťansko-humanistickým étosem víry v alespoň záblesk naděje. Ostatně poselství „V každém tvoru jiskra boží“ vtiskl Janáček jako motto své opery se závěrečnou útěšnou vizí svobody prostřednictvím symbolu zraněného orla, kterému vězňové na konci dají volnost. Jenže Bieito nahradil Janáčkova raněného orla, kterého si vězni v kleci chovají jako příslib svobody, skutečným dvouplošníkem Antonov An-2. Jak a proč se tento dvouplošník ocitne v sibiřském lágru a placmajor z něj vězňům vyhodí barel, nejspíš s chlastem, zůstane nad rámec Bieitovy obliby využívat na scéně skutečné autentické věci bez vysvětlení. Na jevišti se ale dobře vyjímá. Jenže i když orel a letadlo mají křídla, jsou to hodně odlišné symboly.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu, Janáčkovo divadlo, Brno

Tak jako placmajor rozdupal Aljejovi jeho papírový model letadla, Bieito zhatil ve snůšce perverzit, surovosti a hnusu jednotlivé příběhy vězňů. Totální bezvýchodnost na konci dovršuje situace, kdy Gorjančikova bezprostředně po propuštění jeden ze zevlujících strážníků jen tak mimochodem zastřelí.

Pošmournou scénu tvoří špinavý plac s kalužemi před vysokým plotem z vlnitého plechu. Pneumatiky vymezují branky pro fotbálek, při kterém se zbídačelí násilničtí chlapci v roztrhaných šatech přestrkují kolem hadráku. Když placmajor v okázalém dlouhém kožichu přivede politického vězně Gorjančikova, krutě se mu posmívají. Život v lágru ovládá brutalita, šikana, ponižování, svátek/prázdnik se zvrhne v orgie s explicitním orálním sexem, parta vězňů s obrovskými čertovskými rohy ve tvaru mužských pyjů drsně znásilní Aljeju a nutí tohoto k smrti vyděšeného chlapce hladit mrtvoly právě zastřelených vězňů. I když takové chování velmi pravděpodobně odpovídá poměrům v sibiřské káznici, vystavět pouze na něm režijní koncepci Janáčkovy opery, je povrchní.

Hudební nastudování Marca Bosche odpovídalo režijnímu záměru – úsečné, strohé, syrové, divoké, prudké výbuchy, bujarost. Záblesky touhy, vřelosti, niternosti i apoteózy svobody, pro Janáčka tak důležité, se vytrácely. A všichni sólisté se podvolili takto vybičovanému hudebnímu i režijní pojetí.

Katalánský režisér Calixto Bieito je svými inscenacemi, které lze označit až za pornografické, známý, ba vyhledávaný. Mučení, sex, exkrementy a další nechutnosti – to jsou prostředky, kterými Bieito tak rád šokuje, když je aplikuje na Dona Giovanniho, Trubadúra, Traviatu nebo Hoffmannovy povídky. Podle něj se to přece vraždami a smilstvem v operách jen hemží. Jenže když má v případě Mrtvého domu inscenovat operu, která se odehrává přímo v prostředí, ve kterém si tak libuje, ve své umanutosti hnusem, špínou a brutalitou si s „jiskrou naděje“ najednou neví rady a zůstává před katarzí této Janáčkovy opery bezmocně stát.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu

Dirigent Marcus Bosch, režie Calixto Bieito, scéna Calixto Bieito a Philipp Berweger, kostýmy Ingo Krügler, scénické nastudování Barbora Horáková Joly, světelný design Michael Bauer, Thomas Schlegel. S V hlavních rolích Luka Kuzmič (Filka Morozov) -Tilmann Unger, Skuratov - Edwart Mout, Šiškov - Antonio Yang, Alexandr Petrovič Gorjančikov - Kay Stiefermann, Aljeja - Cameron Becker, Velký vězeň - David Yim, Malý vězeň/ Čekunov - Alexey Birkus, Placmajor - Marcell Bakonyi, Stařičký vězeň - Richard Kindley, Šapkin / Kedril - Hans Kittelmann, Poběhlice - Lucas Noerbel, Vězeň hrající Donna Juana a Brahmina - Levent Bakirci, Mladý vězeň / Čerevin - Youngseung Song. Státní divadlo Norimberk v Janáčkově divadle, středa 12. října 2016 19:00 h.

Hodnocení 60 %

Reichovo příliš dlouhé speleologické tázání

Když před deseti lety na Hudebním fóru v Hradci Králové zazněly v nastudování Tomáše Hanzlíka Tři příběhy Stevea Reicha a Beryl Korotové, byla to událost, na kterou se nedá zapomenout. Nejen proto, že se u nás pouhé čtyři roky po vídeňské premiéře (2002) objevilo toto dílo amerického minimalisty, který podle některých dokázal změnit běh hudebních dějin, a jeho manželky, která se průkopnicky zaměřila na uměleckou práci s videem a jeho začleněním do divadelní tvaru. Reich a Korotová prostřednictvím nových forem hudebního divadla otevřeli sžíravou meditaci o technologiích 20. století. Formou dokumentární digitální video-opery vyjádřili tři události z počátku, středu a závěru 20. století – katastrofu německé velkovzducholodi Hindenburg, pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini a naklonování ovce Dolly. Prostřednictvím stmelené multimediální performance se jim podařilo vyjádřit vznešenost a zároveň nevyhnutelnou děsivost lidského údělu.

Mahenovo divadlo. Steve Reich / Beryl Korot: The Cave.

Festival Janáček Brno se ve své operní programové linii vrátil ke staršímu společnému dílu této dvojice – Jeskyni z roku 1993. Opírá se o analogické principy propojení dokumentárních záběrů s živě prováděnou hudbou do multimediální syntézy. V případě Jeskyně Reicha a Korotovou inspiroval příběh Jeskyně patriarchů, kde jsou podle tradice pohřbeni mimo jiné Abrahám a Sára, za jejichž potomky se považují jak Židé tak Arabové a kteří stojí v prazákladu judaismu, islámu i křesťanství. Toto místo ve starobylém městě Hebronu v oblasti Západního břehu Jordánu, posvátné pro Židy i muslimy, je obrazem napětí protichůdných nároků, které se tu střetávaly a stále střetávají, jak dokládají stavby kostela, mešity i synagogy.

Reich a Korotová vyšli z myšlenky, že Abrahám, Sára, ale i otrokyně Hagar a jejich synové Izmael a Izák žijí jen ve slovech a myšlenkách žijících lidí. Základem textové a video vrstvy jejich kompozice rozdělené do tří dějství jsou rozhovory, ve kterých postupně kladli současným Izraelcům, Palestincům a Američanům stejné otázky - kdo je Abrahám, kdo Sára, kdo Hagar Izák, Izmael a co pro ně znamenají. Pořídili dokumentární materiál, ve kterém desítky lidí ze tří různých kultur – umělci, novináři, učitelé různých oborů, duchovní, ale například i vedoucí hotelu, právník nebo popelář, formulovali své znalosti a názory. Zatímco z odpovědí Izraelců a Arabů je zřejmé, že kořeny své historie znají, Američané si jméno Abraham spojují s Lincolnem, další postavy u nich vyvolávaly asociace s kovbojem, Jamesem Deanem Starého zákona nebo dokonce Moby Dickem.

Mahenovo divadlo. Steve Reich / Beryl Korot: The Cave.

Reich ani Korotová tyto názory nijak nehodnotí - dokumentární záznam fragmentovali do různě dlouhých minutových, ale i několika vteřinových útržků, které rozdělili na pět obrazovek, a jejich klipovité opakování propojili s citacemi z Bible a Koránu. Živě hranou hudební vrstvu tvoří čtyři pěvci, smyčcové kvarteto, dřevěné dechové a klávesové nástroje i velká baterie bicích včetně dvou psacích strojů.

Základní princip hudební vrstvy je blízký Janáčkově konceptu nápěvků mluvy – Reich vychází z melodie řeči lidí, se kterými vedli rozhovor. Přepisuje ji pro různé nástroje a tyto motivky dubluje, imituje, repetuje, varíruje, láme. Jenže zatímco pro Janáčka jsou nápěvky mluvy spíše inspiračním zdrojem, pro Reicha jsou materiálem, ze kterého je kompozice vytvořena, či spíše do určité míry mechanicky sestavena. A jakkoli téma, odpovědi dotazovaných, použitá metoda hudebního vyjádření i forma propojení živé hudby s video-produkcí jsou zajímavé a inspirativní, základní koncept klipovitosti a nápodoby mluvené řeči se brzy vyčerpal. Opakování a mnohočetné návraty útržků postupně ztrácely napětí a působily stereotypně. Neodbytně se vtírala otázka, zda by koncentrace do kratšího trvání vlastně nezapůsobila přesvědčivěji, než rozmělnění tématu do dvou hodin.

I když vyznění Jeskyně pro mě nedosahovalo intenzity, kterou mě „přikovala“ při Třech příbězích, nic to nemění na tom, že uvedení Reichovy a Korotové Jeskyně na Festivalu Janáček Brno, který hledá mimo jiné širší kontexty Janáčkova díla, bylo velmi záslužným počinem. A skutečně mimořádné uznání zaslouží výkon seskupení Brno Contemporary Orchestra, pod vedením jeho zakladatele Pavla Šnajdra stejně jako čtveřice sólistů Dany Toncrové, Lucie Kořínkové, Jakuba Kubína a Tadeáše Hozy a stejnou měrou i společnosti Rosound pod vedením Radka Odehnala, která zajišťovala scénickou realizaci. Zejména koordinace obrazových a zvukových stop s živým amplifikovaným provedením vyžadovala naprostou přesnost a koncentraci, která se podařila.

Steve Reich: The Cave/Jeskyně

Dirigent Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra, scénická realizace Rosound – Radek Odehnal. Obsazení: Dana Toncrová, Lucie Kořínková, Jakub Kubín, Tadeáš Hoza. Brno, Mahenovo divadlo, úterý 11.října 2016 19:00 h

Hodnocení 75 %

Osm Modrovousových komnat

Dramaturgicky skvělým kontrapunktem k Janáčkovým operám na festivalu Janáček Brno 2016 byla inscenace složená z Modrovousova hradu Bély Bartóka a Očekávání Arnolda Schönberga. Díla, která dnes patří ke klasice opery 20. století, vznikla nezávisle na sobě v rozmezí dvou let v době, kdy Janáček marně bojoval o prosazení Její pastorkyně v Praze. Modrovousův hrad Bély Bartóka na archetypálně pohádkové libreto podle symbolistní verze Maurice Maeterlincka je z roku 1911 a měl premiéru v roce 1918. Schönberg dokončil Očekávání v roce 1909, premiéra tohoto expresionisticky vypjatého díla založeného na atematickém slohu a atonálním principu se uskutečnila až v roce 1924 - v Novém německém divadle v Praze ho uvedl Alexander Zemlinsky.

Hodinový Modrovousův hrad a půlhodinové Očekávání se hrávají spojené do jednoho večera. Tato kombinace se může opřít o analogii společného tématu rozkrývání vrstev podvědomí v souvislosti s věčným motivem ženského a mužského antagonismu, v obou operách vystupňovaného morbidní tajemností prostředí – podivného vlhkého, temného Modrovousova hradu v Bartókovi nebo děsivého nočního lesa v Schönbergovi.

Béla Bartók: Modrovousův hrad, Arnold Schönberg: Očekávání - premiéra. Zleva Katarina Giotas, Anders Lorentzson a Katarina Karnéus

Nastudování (v originální maďarštině a němčině) převzala brněnská opera od divadla ve švédském Göteborgu, odkud také pro čtyři představení přijeli všichni sólisté. Orchestr byl domácí a dirigent Marko Ivanović ho dokázal provést záludnostmi obtížných partitur nejen s jistotou v souhře, ale především v Modrovousově hradu se sugestivností Bartókovy výrazově bohaté hudby.

Režisér David Radok ve svém nastudování příběh otevírání sedmi komnat Modrovousova hradu propojil tak, že monodrama Ženy v Schönbergově Očekávání přímo navázal jako příběh jedné z bývalých Modrovousových manželek, které se v hysterických halucinacích zhmotňuje obraz Modrovouse jako jejího mrtvého milence.

Provedení na scéně Martina Chocholouška v kostýmech Zuzany Ježkové, se světelným designem Torkela Blomkvista a Petra Kozumplíka se rozpadá do dvou částí – v té první ponechávají inscenátoři velký prostor pro divákovu fantazii, když se postupně ze sevřeného temného prostoru do hloubky prázdného potemnělého jeviště vertikálně i horizontálně rozestupují mohutné „těžké“ stěny a pouze světelné změny navozují jejich vybavení jako mučírny, zbrojnice, klenotnice, zahrady, říše a jezera s rudými předěly, když Judith nachází stopy krve, která jí zároveň ulpívá na rukou i bělostných svatebních šatech. A snahu Judith odhalit tajemství svého manžela Radok ještě dotvrzuje tím, že mu Judith postupně sundává sako, vestu a kravatu. Stupňuje se napětí, jak bude vypadat poslední, sedmá komnata, do které Modrovous tak vehementně brání Judith vstoupit. A překvapení je velké – nikoli hororová márnice manželek, jakkoli krásných, ale v hloubi jeviště se otevře měšťanská idylka realisticky pojednaného pokoje, ve kterém jedna z žen popíjí kafíčko, druhá odpočívá na židli a třetí se dívá z okna. Judith se k nim dobrovolně přidá a za Modrovousem, který se strnule vrací zpět do svého osamění, se stěny postupně zase zavírají.

Béla Bartók: Modrovousův hrad, Arnold Schönberg: Očekávání - premiéra. Zleva zleva: Katarina Giotas, Marko Ivanović, Anders Lorentzson, David Radok, Zuzana Ježková a Katarina Karnéus

Po přestávce se Schönbergovo expresionistické monodrama žárlivé ženy, která utíká temným nočním lesem a nachází svého milence mrtvého, vrací do onoho idylického realistického pokojíčku. Žena za stolem způsobně usrkává z porcelánového šálku. Jenže podobně jako na surrealistických obrazech Reného Magritta cítíme, že v tomto zdánlivém poklidu něco nehraje. Za okny začne proplouvat scenérie divokého nebe, Žena začne propadat psychóze, z postele se zkrvaveným prostěradlem se zvedne Modrovous a důstojně se pohybuje po pokoji. Odchází, stejně nepřístupný a záhadný jako na začátku, zatímco Žena opět klidně usedne ke svému kafíčku.

Ženskou touhu dobrat se mužského tajemství v Radokově inscenaci Modrovousova hradu představovala typově perfektně a pěvecky báječně Katarina Giotas jako půvabná nevěsta v bělostných svatebních šatech, která vstupuje do tmavého uzavřeného prostoru rozechvělá strachem i milostným napětím, které se stupňuje až do umanuté koketerie, se kterou se touží dobrat Modrovousova tajemství. A extrémně náročný part Ženy v půlhodinovém vypjatém monodramatu Očekávání excelentně zvládla Katarina Karnéus.

Mužský princip představuje chladně přísný nepřístupný introvertní Modrovous v podání basisty Anderse Lorentzsona, bledě sinalý, holohlavý, v luxusním černém obleku, bílé košili, kabátě a klobouku. Pohybuje se s obřadnou důstojností a svůj vztah k novomanželce vyjadřuje pouze několika majetnickými výpady prudkého objetí, kolem hysterické Ženy v Očekávání prochází jako němá postava bez zájmu. Ani v této, překvapivě osmé komnatě se vykoupení z uzavřené osamělosti skrze lásku nedostaví.

Béla Bartók: Modrovousův hrad a Arnold Schönberg: Očekávání

Dirigent Marko Ivanović, režie David Radok, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Torkel Blomkvist. V hlavních rolích: Modrovous – Anders Lorentzson, Judita – Katarina Giotas, Žena – Karatina Karnéus. Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg. Brno, Janáčkovo divadlo sobota 15. a neděle 16. října 2016 19:00 h.

Hodnocení 80 %

Inspirace na dny příští

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a José Cura. Dirigent Marco Comin, sólisté Barbora Polášková, Ester Pavlů, Barbora Řeřichová Perná, Dana Šťastná, Alžběta Vomáčková, Ján Kostelanský, Lukáš Hynek-Krämer. Smetanova síň Obecního domu, středa 19. října 2016 a čtvrtek 20. října 19:30 h.

Carl Orff: Chytračka, Měsíc. Dirigenti Zbyněk Müller / Nikol Kraft, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Pavel Vaněk. Chytračka - Král: Roman Janál /Svatopluk Sem, Sedlák: Zdeněk Plech / František Zahradníček, Chytračka: Olga Jelínková / Jana Sibera, Žalářník: Lukáš Hynek-Krämer / Tomáš Jindra, Oslař: Josef Moravec / Ondrej Šaling, Mezkař: Jiří Rajniš / Jakub Tolaš, První pobuda: Michal Bragagnolo / Václav Lemberk, Druhý pobuda: Jiří Hájek / Martin Matoušek, Třetí pobuda: Josef Škarka / Pavel Švingr. Orchestr a sbor Národního divadla, premiéra čtvrtek 20. října 2016 19:00 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dirigent Fabio Luisi, režie Michael Grandage. Účinkují: Hibla Gerzmava (Donna Anna), Malin Byström (Donna Elvíra), Serena Malfi (Zerlina), Paul Appleby (Don Ottavio), Simon Keenlyside (Don Giovanni), Adam Plachetka (Leporello), Matthew Rose (Masetto), Kwangchul Youn (Komtur). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 22. října 2016 18:45 h.

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna. Opera o prologu a třech dějstvích na libreto Anežky Schulzové. Osoby a obsazení: Gunar (Jiří Sulženko), Helga (Dana Burešová), Absalon (Roman Janál), Dargun (David Szendiuch), Margit (Alžběta Poláčková), Radana (Eva Urbanová), Dolen (David Nykl), Jaroměř (Aleš Briscein), Rutan (Valentin Prolat). Sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Pavel Vaněk, a Orchestr Národního divadla v Praze řídí John Fiore. Záznam představení z října 2014. Rozhlasová premiéra první kompletní nahrávky díla. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava sobota 22. října 2016 19:30 h.

Giuseppe Verdi: Attila. Dirigent Petr Šumník, režie Jana Andělová Pletichová, pohybová spolupráce Valerij Globa, sbormistr Kremena Pešakova, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta. OSOBY A OBSAZENÍ: Attila: David Szendiuch / Michael Kubečka, Odabella: Katarína Jorda / Agnieszka Bochenek, Ezio: Alexander Vovk / Pavel Klečka, Foresto: Juraj Nociar / Jakub Rousek, Uldino: Rudolf Medňanský / Ivo Melkus, Leone: Dalibor Hrda / Peter Soós. Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava. Premiéra Slezské divadlo Opava neděle 23. října 2016 19:00 h.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.