Nad vyšetřováním „aféry Moro“ se ale stále vznáší řada otazníků: Kdo opravdu stál za únosem 16. března 1978? Proč vláda teroristům neustoupila? Mohl být Moro během 55 dní věznění nalezen? Komu byl nepohodlný a kdo si přál, aby se ke své rodině a do politiky už nevrátil?
Moro patřil ke stálicím politické scény, poslancem Křesťanskodemokratické strany byl od roku 1946. Na přelomu 50. a 60. let stál v jejím čele jako generální tajemník, zastával také vládní funkce - jen šéfem kabinetu byl do roku 1976 pětkrát. A byl to také Moro, kdo začal v druhé polovině 70. let zvažovat z pozice předsedy strany do té doby nemyslitelnou spolupráci s Italskou komunistickou stranou.
Kacířská představa „historického kompromisu“ s komunisty ve vládě nebyla jeho spolustraníky (Francesco Cossiga či Giulio Andreotti) právě vítaná. Onoho březnového rána 1978 měl Moro, možný kandidát na prezidentský úřad, namířeno do parlamentu na klíčové hlasování.
Italský premiér Aldo Moro a lídr socialistů Pietro Nenni.
Ze svého římského bytu cestoval v tmavomodrém fiatu s řidičem a karabiniérem a v doprovodu dalšího vozu tříčlenné policejní eskorty. Na trase severní částí metropole se před Morovo vozidlo natlačil bílý fiat. Ten na křižovatce via Mario Fani prudce zabrzdil, přičemž zezadu do něj narazil jak politikův automobil, tak i doprovod. Teroristé při přestřelce zabili pět policistů, Moro byl zajat a odvezen autem připraveným opodál.
Ke zločinu se přihlásily Rudé brigády (Brigate Rosse) a vznesly řadu požadavků - od propuštění jejich soudruhů až po zveřejnění manifestů. Moro byl však nakonec po 55 dnech věznění, 9. května 1978, nalezen zastřelený v kufru auta na via Caetani, na půli cesty mezi sídly křesťanských demokratů a komunistů.
Na nejvyšších místech se zvažovalo, zda se podmínky teroristů přece jen neměly přijmout. Rozpaky vyvolal i fakt, že Mora hledalo 50 tisíc policistů, a přesto jejich pozornosti unikl úkryt v domě na via Gradoli, kde byl otec čtyř dětí vězněn.
O případu byly popsány stohy papíru, v pěti ostře sledovaných procesech dostaly vysoké tresty dvě desítky teroristů. Na doživotí byl například odsouzen Germano Maccari (v roce 1997 mu byl trest změněn na 30 let) či Raimondo Etro, který si za spoluúčast odnesl 24,5 roku vězení. Přesto stále panují dohady, zda levičácká bojůvka byla schopna sama tak náročnou akci provést a zorganizovat. Jeden ze zakladatelů hnutí Alberto Franceschini v roce 1998 dokonce řekl, že vedení Rudých brigád bylo zmanipulováno částí státního aparátu.
O tom, že italský stát „si přál smrt Alda Mora“, je přesvědčena jeho vdova Eleonora. Tvrdila to v knize s názvem Musel zemřít z roku 2008. Ve hře totiž byla uvažovaná vládní koalice Morových křesťanských demokratů s komunisty, tehdy dvou nejsilnějších stran. Část křesťanské demokracie, která byla proti tomuto kompromisu, pak odmítla s Rudými brigádami vyjednávat, komunisté také. Podle Morové se italská mocenská vrstva rozhodla tímto způsobem zbavit osobnosti, jež jí nevyhovovala.
Bývalý italský premiér Aldo Moro krátce po únosu.
Nad „aférou Moro“ se vznáší i stín tajných služeb (italských, sovětské KGB nebo americké CIA), které měly mít agenty infiltrované mezi členy Rudých brigád. Tzv. historický kompromis, který Moro prosazoval, přijímala totiž Moskva (ale také Washington) s velkými rozpaky.
Někdy se také poukazovalo na to, že šéf tajných služeb, které po Morově únosu čelily obvinění z nedbalosti, patřil k tajné zednářské lóži P2 podezřelé ze spolupráce s Gladiem, tajné podzemní armády, kterou organizovalo NATO a jež měla v případě sovětské okupace nadále vést ozbrojený boj. Připomínaly se i neznámé Morovy dopisy nalezené v roce 1990 v milánském bytě, útočišti Rudých brigád. V jednom z těchto dopisů, které Moro adresoval politickým špičkám včetně šéfa vlády Giulia Andreottiho, se připomíná zapojení NATO a americké CIA do aktivit italské tajné služby a „paralelní armády“.
Rudé brigágy cvičily i v Československu
Spekulovalo se i o pomoci československé Státní bezpečnosti. Podle některých svědectví předal Václav Havel během své první návštěvy Itálie v roce 1990 tehdejšímu premiérovi Giuliovi Andreottimu originály dokumentů komunistické rozvědky týkající se Rudých brigád. Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2010 byli členové brigád cvičeni v tajném středisku v Československu.
„Můžeme potvrdit, že v sedmdesátých letech se na našem území pohybovala řada významných členů Rudých brigád. Dokonce se zde objevil i jejich zakladatel Renato Curcio,“ uvedla Eva Michálková, která případ vyšetřovala.
Morovým únosem vyvrcholila série akcí Rudých brigád, které v roce 1969 založil bývalý vůdce teroristické skupiny Černý řád Renato Curcio se studenty sociologické fakulty Svobodné tridentské univerzity. Neústupný postoj italské vlády však způsobil, že obávaná organizace ke konci 80. let degenerovala na skupinku vrahů bez politické přitažlivosti. Koncem 90. let se objevila skupina, která údajně navazovala na teror Rudých brigád: vraždy vládních poradců, Massima D’Antony a Marka Biagiho, nesly v letech 1999 a 2002 opět podpis pěticípé hvězdy v kruhu.
Podle statistik provedly Rudé brigády v 70. letech na 14 tisíc násilných činů, podle ministerstva vnitra zavraždily celkem 75 lidí.
