RECENZE: V každé rodině je něco. Může to být i kanibalismus

Cenu Mezinárodní federace filmových kritiků pro film Raw doprovází vcelku vyčerpávající hodnocení: „Působivý debut se silným vizuálním jazykem. Režisérka vypráví temný příběh o dospívání a používá témata z hororových filmů k vyjádření osamění a sexuálního probuzení deprimované dívky.“

Hrdinka s příznačným jménem Justine je čerstvá studentka veterinární školy. Tento obor má v její rodině tradici, přestože jsou její rodiče i ona sama přísní vegetariáni. O ročník výš už studuje také Justinina sestra Alexia.

Pevnou součástí studia na internátní škole je drsný přijímací ri tuál, během nějž to mazáci z vyšších ročníků dávají nastupujícím prvákům doslova „sežrat“. I vyděšená Justine, než aby se stala úplným outsiderem, se raději přemůže a pozře syrovou králičí ledvinu. Výsledkem je bouřlivá imunitní reakce v podobě strašidelné vyrážky, ale bohužel to zdaleka není všechno. Justine začne pociťovat divokou, nenasytnou touhu po mase. A když se jí díky jisté absurdní příhodě naskytne příležitost ochutnat kousek vlastní sestry, zjistí, že tím, nač má největší chuť, je právě lidské maso...

Symbolický a psychoanalytický rozměr snímku Julie Ducournauové je samozřejmě klíčový: v radikálním provedení tu sledujeme metamorfózu mladého člověka, který se poprvé ocitá mimo bezpečné a pečující prostředí domova. Justine je vržena do světa, kde vládnou úplně jiná pravidla a jiné autority, než na jaké byla zvyklá. Musí se vyrovnat s neznámou, ba dokonce šokující podobou sebe samé. A přijmout i fakt, že dosud žila v milosrdné iluzi o svých nejbližších.

Mnohé prvky tohoto příběhu by nejspíš měly šanci zaujmout i v méně vyhroceném provedení. Teror kolektivu vůči jednotlivci v podobě rafinované, sexuálně podbarvené šikany líčí režisérka nesmírně sugestivně a se syrovou přesvědčivostí. Zároveň jí při tom rozhodně nechybí podvratný smysl pro humor.

Vnímavě a nepovrchně rozehrává Ducournauová vztahy postav – zejména ambivalentní vzájemné city obou sester, které se vůči sobě ocitají v různých rolích. Jejich přirozené spojenectví sourozenců se kříží s řádem, jemuž jsou na koleji podřízeny. Alexia je „mazačka“ a musí držet se svými vrstevníky, navíc má na rozmazlenou Justine často docela normální vztek. A zároveň nedokáže svou mladší sestru jen tak ponechat napospas drsné smečce...

Neméně cenný je způsob, jakým režisérka na mnoho způsobů tematizuje tělesnost a to, jak si ji Justine uvědomuje – jsou to obrazy, které se hrdince a s ní divákům vskutku zadírají pod kůži. Jistě – tím, že od určité chvíle nechá svou hrdinku zvířecky požírat lidské maso, režisérka svůj film nepochybně pro část publika diskvalifikuje. Mimo jiné z fyziologických důvodů: varování, že „vzhledem k velmi realistickým záběrům, které měly za následek omdlévání diváků na několika světových festivalech, doporučuje distributor snímku Film Europe sledovat film s prázdnými žaludky“, je sice žertovné, ale není radno je tak úplně podcenit.

Mix intimní, empatické kresby s dryáčnickými postupy béčkového hororu lze vidět i jako recesistické shození závažných témat. Pravda je ale spíše taková, že Julie Ducournauová odvážně dovedla zvolené téma do krajnosti, která je ukazuje v novém, ostrém světle. Ctitelka tvorby Davida Cronenberga tu zřetelně prokazuje radostný a bezpředsudečný vztah k filmu jako k uměleckému tvaru, kde opravdu nic není nemožné či nepřípustné.