„Můžete mi zcela svobodně odpovídat na všechny otázky?“ zeptala jsem se raději na úvod. „No, s jistou nadějí, že české noviny tam u nás nikdo nečte,“ usmála se Aljona. Denis vypadal ustaraně. Přece jen v Tiraspolu zůstala jejich 13letá dcera a 19letý syn.
‚Lezou nám do soukromí‘
„Lezou nám teď do soukromí,“ vysvětluje Aljona. „Například moje máma nedávno ležela v nemocnici. Kurátor z KGB mne navštívil hned den poté, co ji hospitalizovali. A jen tak mimochodem, laskavě, se mne zeptal, zda nepotřebuji pro maminku nějaké léky. Dal najevo, že ví vše o mé matce, ačkoliv jsem to ještě nestačila říct ani nejlepším kamarádkám. Od té chvíle se s mužem o některých věcech bavíme jen v koupelně při puštěné vodě.“
Proč podněsterské KGB Marčkovovi zajímají? Snaží se říkat lidem pravdu a pomáhat jim bojovat za jejich práva. A to je v separatistické moldavské enklávě, která existuje jen díky ruským vojákům a dotacím z Moskvy, činnost velmi nebezpečná.
Hlas z Čečny. ‚Matky nevědí, zda jejich syny nesežrali psi. Tisíce lidí zmizely beze stopy‘ |
Druhého srpna 2015 se syn Marčkovových vracel večer domů. „Vrhli se na něj zezadu, kopali do něj, když ležel na zemi. Zlomili mu ruku, byla v hrozném stavu, musel na operaci. A víte, proč ho přepadli? Kvůli jeho dlouhým vlasům! Podezírali ho, že je homosexuál. To je v poslední době u nás velmi nebezpečné, dávat najevo svou odlišnou sexuální orientaci,“ říká Aljona. Že by syna zmlátili kvůli její vytrvalé kritice podněsterského režimu a informování obyvatelstva o věcech, o kterých ostatní mlčí, si nepřipouští. „Ani nechci pomyslet, že moje dítě trpělo kvůli mně,“ povzdechla si.
Podle Marčkovových je Podněstří „parodií na stát“ nebo spíš „parodií na totalitní systém“. Aljona vysvětluje, jak během posledních voleb státní zaměstnanci hlasovali. „Museli dokonce splnění úkolu dokazovat – na mobil fotili volební lístky s tím správným jménem a ukazovali to nadřízeným. Aby si uhájili své pracovní místo,“ tvrdí šéfka centra Apriori.
Víra v Novorusko
Její manžel Denis pochází z moldavského Kišiněva. Přiznává, že před 25 lety cítil hrozbu ze strany moldavských nacionalistů. „Tehdy jsme měli pádné důvody ke strachu z rumunizace. A strach se politikům vždycky hodí. V Donbasu se děje něco podobného, co tenkrát u nás.“
Konec českého ‚breptání‘ v Moldavsku: reportáž z obce, kde Češi vymírají |
Po anexi Krymu prý v Tiraspolu zavládla euforie. „Lidé věřili, že se povede vytvořit Novorusko, že se Rusové prostřílejí až k nám, přes celou východní Ukrajinu. Volali: ‚Konečně jsme se dočkali!‘ Jenže zůstalo u Krymu. A nastoupilo zklamání. Stále ale spousta lidí věří, že na nás útočí fašisti zprava i zleva a jediné světlo pochází z Ruska.“
Podle Denise je pro Rusko stav ani válka ani mír, který je v Podněstří a začíná se rýsovat iv Donbasu, výhodný. Moskva tak totiž může nekonečně bránit integraci Ukrajiny i Moldavska do evropských struktur a NATO.
Velká černá díra
Podněstří může existovat jen díky ruskému plynu, za který neplatí. Deficit rozpočtu je 70 procent. Na důchody penzistům přispívá Rusko 10 dolary na hlavu. K tomu je Podněstří černá díra, centrum pašeráků a podvodníků. Podobná budoucnost podle Marčkovových čeká i Donbas.
„Řada našich funkcionářů se teď přesunula tam. Doufali, že vznikne bájné Novorusko. Patřil by tam kromě nás i Krym a ukrajinská města Cherson a Oděsa. Podněsterští blogeři neustále psali o ruském světě, který povede k lepším zítřkům Vladimir Putin,“ říká Denis. „A naši lidé slepě věřili, že teď se konečně staneme součástí říše.“
Mnozí v to věří stále. A tvrdí to i dětem ve škole. „Učitelka mého syna ve škola vyprávěla, jak Rusové osvobodili Krym a jak ukrajinští fašisté chtěli vyvraždit Rusy na celém poloostrově. Že to viděla v televizi.“
Ukrajinka Aljona ale děti nenechává dívat jen na ruskou televizi. „Můj syn se přihlásil a říká: „Proč si myslíte, že to musí být pravda? Já viděl včera ukrajinské zprávy, a tam říkali úplně něco jiného. Učitelka dostala záchvat. Řekla mu: „Tak ty jsi také fašista?“ Před celou třídou. Já jsem hned chtěla běžet do školy, ale on mne prosil: „Mami, ještě musím udělat pár zkoušek. Pochopila jsem, že sice vím spoustu věcí o ochraně lidských práv a každému umím poradit, když se to ale týká mého dítěte, jsem bezradná.“
