Vlastně si myslím, že člověka nemůže potkat nic horšího. Snažil jsem si v posledních dnech představit, jak musí těm lidem být - a jako by mě někdo hodil do nejhlubší hlubiny zoufalství, jako by mě zamáčkla nejdrtivější síla bezmoci. Jenomže u mě to byla imitace, já jsem za chvíli mohl myslet zase na něco jiného, zase se vrátit do svých běžných, v podstatě luxusních starostí. S těmi mými je všechno v pořádku, tak klid.
Ale s těmi lidmi je to pořád: sotva milosrdně usnou a sny je snad na chvíli odnesou jinam, už se těch myšlenek nezbaví. Od rána do pozdní noci. Život jako noční můra. Nejprve půl roku hrůzy, horečnatého hledání, snad trochy naděje, chvílemi asi i touhy, ať už to skončí, ale zároveň strachu z toho. A pak skutečně: tělo se našlo. Rychlá identifikace. Ano, je to naše dcera. Konec nadějí. Panebože dejte nám pokoj. Ale nejdřív si ještě jednou projít zesíleným peklem. Desítky titulků, podrobné zpravodajství. Tělo se našlo díky divé zvěři. Nová policejní metoda. Tkáň rozložená. Vrah seděl u piva. Byl v klidu. Zkouška DNA. Musela trpět. Policie spolupracuje. Spolupracují i jiní. Bulvár tiskne snímek z pitevny, dodal ho spolupracující lapiduch. To je ONA, v tom pytli! Být detailů víc, bude s nimi veřejnost seznámená. Má přece právo na informace. Chce si procítit svou věc, média pracují pro svou veřejnost. Vyždímat co nejvíc emocí. Nekupte to.
A na konci toho všeho zůstávají ti dva, kteří jediní vědí, jaké to je a co se s jejich životy stalo. Pokud k nim dolehne ten titulkový humbuk, pak jako další vlna temné hrůzy, z níž se budou vzpamatovávat celý život. Teď by si ale zasloužili něco úplně jiného. Skutečný soucit, pietu a od nás - mlčení. Mlčení není zapomenutí.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN
