K základům samé existence v tzv. mírném klimatu, kam patří i náš středoevropský prostor, patří svlékaní a oblékání podle počasí. Nikde jinde lidé během roku tak radikálně nevymění šatník jako u nás, kde je v zimě opravdu někdy pořádná zima a v létě několik dnů i pěkné vedro. Na rozdíl například od Afriky nebo Indie, kde lze velmi ušetřit na oděvu, se u nás vyplatí vlastnit kožich (slušní lidé mají syntetický), stejně jako plavky, přičemž obojí druh ošacení lze použít v krátkém časovém rozmezí. Zásadní rozdíl mezi člověkem v zimě a v létě je ten, že v létě dochází k jeho redukci na samotné tělo. Zatímco v chladné části roku jsme svému okolí různým způsobem zakryti a zastřeni oděvem, mnohdy objemným a rozložitým, pak v létě vypadáme tak, jak skutečně vypadáme, i když nechceme.
V horkých a parných dnech, na něž teď s nostalgií vzpomínáme, za nás žádné šaty člověka neudělají. Tehdy jsme skutečně jen křehkou bublinou s lehce propíchnutelným obalem, masitým válcem na hubených končetinách, nafouklým vakem podobným moučnému červovi, který si vzal plavky. Najdou se sice výjimky, které o své tělo dbají a snaží se pro něj zachovat nějakou formu, ale většina letních těl - a po čtyřicítce to již platí téměř všeobecně - se v naší kultuře podobá odulé neohrabané larvě, mrskající se blahem na rozpáleném tuku.
Studiem letních těl se dlouhá léta zabýval fotograf František Dostál, jenž je typickým fotografem voyeurem. Chodí neustále s přístrojem, který natolik splynul s jeho tělem, že už si ho nikdo nevšímá. I on sám je schopen dokonale splynout s jakýmkoli prostředím, prakticky se v něm ztratit, takže si ho nikdo ani nevšimne, což mu umožňuje zblízka vyfotografovat věci, u nichž by jinému hrozilo, že mu bude fotoaparát stržen a odhozen do vody, či přímo vražen do zubů.
Stánek, pivo, párek Takže pan František Dostál jezdil celá léta na plovárny v okolí Prahy, především si oblíbil říční lázně na Sázavě pod zříceninou hradu Zlonice, a předstíral, že je obyčejný výletník, který se jde také jen tak očachtat a ke klobáse si vypít nějaké to pivo, jenže ve skutečnosti prováděl sociologický výzkum, jehož předmětem byli „letní lidé“, jak ten materiál sám nazval. Fotil je při všech možných činnostech a v tělesných pozicích, které tak ještě lze na veřejnosti zaujímat a nedopouštět se přitom trestného činu pobuřování nebo ohrožování mravnosti. Vše ostatní mimo kopulaci a defekaci tito lidé bezstarostně a bez omezení prováděli a cítili se při tom evidentně nejvíce lidmi, ba nejvíce svobodnými lidmi: muži obnažovali své zavalité trupy, vyvalovali mohutná břicha, ukazovali křečové žíly, ženy pak obnažovaly své mohutné dekolty, dávaly napospas zrakům olbřímí zadnice, nijak nebránily v pohledech na své tučné záhyby. To, co by za normálních okolností tyto dobré ženy a matky nejspíše skrývaly a nedovolily spatřit cizímu člověku, zde dávaly radostně všanc všem možným pohledům, přičemž mnozí by si takový pohled třeba i odpustili.
Ne tak František Dostál. Ten věděl, že jeho povinností jako fotografujícího antropologa amatéra je neuhýbat před pravdou a skutečností. V oněch letech, kdy vznikaly jeho nejklasičtější série, tedy za normalizace, byla místa jako jeho plovárny jedním z útočišť normality v pravém slova smyslu. Pravda, normality velmi upadlé, groteskní, až jaksi zavánějící. Češi tady znovu téměř plně zažívali své dávné divošství, což je mohlo sblížit s druhým zemským kmenem, Romy-cikány, s nimiž ostatně v některých jazycích splývají v jedno. Úplně se tak bohužel nestalo, ale společný prožitek se jistě nemohl jen tak vytratit.
Český člověk věru v té době nevypadal jako pán tvorstva, ba ani návštěvník salonů, a takový Mikoláš Aleš by mezi tímto lidem dlouho hledal modely pro své české junáky. Co však těmto lidem skutečně nechybí, je přirozenost, bezstarostnost a schopnost oddat se s vášní svému tělu, které ještě nebylo tolik týrané společenskými ohledy a mediálními mustry. Tahle těla se klaněla českým bohům a byla v tom upřímná. Snad se s nimi v létě opět setkáme.
František Dostál: Letní lidé
Vydalo Nakladatelství Ostrov, Praha 2010, 180 stran
