Slušných hororů je přitom poslední dobou pomálu, dobré úmysly na tomhle poli často vedou do pekel (myšleno metaforicky, nikoliv jako popis jedné hororové destinace). Wanův film jistě nepředstavuje významný milník historie žánru - na to je trochu moc eklektický (inspirace všelijakou hororovou klasikou je zjevná) a příliš retro. Přinejmenším ale může diváka přivést do stavu mírné vystrašenosti, aniž by si přitom musel vyčítat, že sedl na lep autorům, kteří na něj zkoušejí nějaké neinspirované triky.
Film prý vznikl „podle skutečné události“... No. Ne že bych překypoval důvěrou. Předobrazem jeho hrdinů jsou v každém případě reálně existující postavy - manželé Ed (Patrick Wilson) a Lorraine (Vera Farmigová) Warrenovi, známí a církví certifikovaní vyšetřovatelé paranormálních jevů, kteří se proslavili v 70. letech především díky kauze známé jako horor z Amityville. Film má zpracovávat jakousi kauzu z jejich archivů, již až dosud považovali za příliš děsivou na to, aby byla zveřejněna. Asi tak.
Z filmu V zajetí démonů
Manželé Perronovi (Lili Taylorová a Ron Livingston) se spolu s pěti dcerami přestěhují do nového obydlí, o samotě stojícího malebného sídla s bohatou historií. Postupem doby se ale ukazuje, že ta historie je trochu moc bohatá na to, aby se v domě dalo lehce přežít. Jako kdyby tam byli ještě nějací jiní obyvatelé, kteří to s těmi nově příchozími nemyslí ani trochu dobře. Nezbývá než se obrátit na Eda a Lorraine, i tahle dvojice ovšem má svoje problémy a hrozba, jíž mají čelit, tentokrát možná bude nad jejich síly.
Sedmdesátky se vším všudy
Wanovi se podařilo z mnoha opotřebovaných součástí (strašidelný dům, zlověstná panenka, duchové, ohrožené děti) sestavit celek, který působí ne snad nově, ale docela svěže. Autoři nespoléhají v přehnané míře na digitální efekty (pár se jich ale ve filmu najde), ve větší než obvyklémíře pracují s atmosférou, klasických „bafaček“ je ve V zajetí démonů rovněž relativně málo. Odpovídá to dobové stylizaci - sedmdesátá léta jsou evokována nejen v účesech a rekvizitách, ale i způsobem vyprávění.
V zajetí démonůUSA 2013 |
Wan a scenáristé bratři Hayesové si dávají na čas. Dlouho nechávají postavy v nevědomosti nebo je konfrontují s jevy, za nimiž není nutno tušit ruku počítačem vytvořeného bubáka. Také chápou, že aktéři příběhu by měli být nějaké reálně působící figury, nikoli figuranti určení k tomu, aby se na nich demonstrovalo působení sil zla. První část filmu proto docela přesvědčivě evokuje život rodiny s pěti dětmi, kamera v dlouhých steadicamových jízdách prolétává domem, zachycuje všední existenci, na jejíchž okrajích se začíná rýsovat neurčitá hrozba - podobně strukturovaný je i Vymítač ďábla. Wanovo strašení je nejúčinnější ve chvílích, kdy jeho původ zůstává skrytý, výrazné jsou v tomhle ohledu scény s hrou na slepou „schovku“. Vůbec celkem hodně silných momentů je inscenováno v denním světle.
Ideální pár
Zajímavě jsou pojaté i postavy manželů Warrenových. Namísto obvyklých pološílených excentriků se po plátně pohybuje dvojice, která jako kdyby vypadla z fotky na přebalu nějaké dobové verze časopisu Praktická žena. Ideální pár věcných profesionálů, jimž se při vší jejich upjaté úhlednosti dá věřit, že se mají rádi.
Když dojde na povinnou závěrečnou konfrontaci, film trochu ztratí dech, vrátí se na bezpečný terén okázalých šoků a hromových zvukových nápověd. Dojde i na trochu legrační pokus přebít jednu známou scénu z Vymítače. Nedá se ale říci, že by se ve třetím aktu Wanovi a jeho spolupracovníkům podařilo celý film zničit, nějakou úroveň si drží. Kdyby film V zajetí démonů představoval standard letní žánrové podívané, stal by se svět trochu lepším - nijak dramaticky, ale přece jenom.
