Nebo už minule bylo naposled? Vylisuju jablka a založím jablečné víno na calvados. Letos nebyla úroda trnek – sláva! Děkuji Ti přírodo, že mi jednou za dva roky šetříš záda. Konečně pátek. Zima.
Na Martina zase nebyl sníh – ani husa. Obojí však náhle opožděně a vrchovatě. Sněží, mlha, bílá smrt. Bojuju s živlem ve snaze nekoupit sněžný pluh. Vždyť je sníh jen několikrát ročně. Dokud je člověk mladý, měl by sníh spíš házet a pak si více vážit domácího krbu. Cestičky ve sněhu. Nejvíce potřebné pro naše kočičí trio Hejdula, Meruňka, Lolísek. Dvě holky a mladý mikrokocouřík zejména ocení moci alespoň obejít dům.
Konečně pátek. Jaro. Všechno kvete, většinou však stromy nějak kopírují lidské osudy – čím více květů, tím méně plodů. Řežu stromy. Ty, které jsem přirozeně plánoval prořezat v podzimní víkendy. No nic, aspoň na jaře. Přiletěli horští kosi a konipas útočí na vše, co je zrcadlem jeho experimentálního leteckého stylu. Bohužel u toho neustále kálí – asi jako lemuři.
Konečně pátek. Léto. Snad jsem vyčistil traktor. Seču trávu. Večer hvězdy a Holendr desítka. Sednu si na důchodcovské místo, jež tak pravidelně zahřívám: opírám se o stodolu a užívám si světlušky. Něco šustí v lese. Srnčí máma se šťastným potomkem. Jde mi ho ukázat a tváří se jako Angelina Jolie. Ani psi ji nechtějí rušit-Basty a Monty mají co dělat s vedrem. Chřástal a vrzající koníci. Je svatojánská noc, tak jaký pátek?
Konečně pátek. Univerzal. Odcházím do stodoly. Ještě loni to byly kůrovcové stromy. Každý trám je osobnost. Cpu mech mezi trámy a myslím na stovky kolen předků, jimž to připadalo jako nám dnes mobilní telefony. Všude voní dřevo. Dřevěnice je dnes jako oživlý dinosaurus. Něco mně k ní táhne. Vše jaksi zapadá: rybí spoje, křídlová vrata, mlynářské schody a šupinaté šindely. I pes to chápe. Nechce se mu vůbec do domu. Ani mně. Těším se, až bude zase pátek.
Autor je šéf souboru Czech Ensemble baroque.
