Po dnech plných alarmujících zpráv z bojů na hranici se v neděli objevila jedna optimistická: Ázerbájdžán oznámil jednostranné zastavení palby na severu Karabachu. Jenže vzápětí karabašské ozbrojené síly prohlásily, že boje pokračují. Ruský prezident Vladimir Putin obě strany vyzval ke zdrženlivosti, stejně jako generální tajemník OSN Pan Ki-mun.
Střet zájmů
Své zájmy má v oblasti Moskva i Ankara. Jejich vzájemné vztahy jsou nyní u ledu a od skutečného konfliktu je po sestřelení ruského bojového letounu Turky na syrsko-tureckém pomezí dělil jen krůček. Nyní může napětí mezi Ruskem a Tureckem ještě vzrůst. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan jednoznačně podporuje Ázerbájdžán. Rusko má zase v Arménii svou poslední vojenskou základnu v celém Zakavkazsku.
Boje pokračují
- ČTK- |
Armény, tradičně znepřátelené s Turky, Moskva považuje za své hlavní spojence v oblasti. Navíc je Arménie na Rusku zcela ekonomicky závislá.
„S ohledem na mírumilovnost a výzvy mezinárodního společenství přijal Ázerbájdžán rozhodnutí jednostranně zastavit vojenské operace a upevnit území osvobozené v předchozím dnu,“ stálo v nedělním oficiálním prohlášení ministerstva obrany v Baku. To připustilo, že Ázerbájdžán zatím ztratil 12 vojáků, jeden vrtulník a tank, který najel na minu.
Obránci Karabachu uvedli, že přišli o 18 lidí. Ovšem podle zdrojů z Baku mají být arménské ztráty (Baku neuznává Karabach jako samostatný stát a válku vede oficiálně s Arménií) mnohonásobně vyšší. Údajně padlo už asi 100 arménských vojáků. Jerevan označil všechny zprávy o vojenských úspěších protivníka za výmysly. „Je to informační past,“ reagoval mluvčí arménského ministerstva obrany Arcrun Ovannisjan na své stránce na Facebooku.
Eskalace konfliktu
První zprávy o těžkých bojích přišly z Karabachu v sobotu ráno. Brzy se ukázalo, že jde o největší ozbrojené srážky za posledních dvaadvacet let, tedy od chvíle, kdy byly podepsány dohody o zastavení palby. Ovšem kdyby nebyl karabašský konflikt pod rozlišovací schopností světových médií, která jsou zahlcena válkou na východní Ukrajině, v Sýrii a migrační krizí, byla by veřejnost na propuknutí bojů lépe připravena.
  |
Protože od začátku roku 2013 se srážky na frontové linii asi dvacetinásobně zintenzivnily. Jestliže během roku 2012 bylo příměří porušeno 3000krát (podle údajů arménského ministra obrany), v roce 2015 stejný zdroj udává 60 tisíc výstřelů za 12 měsíců. Podle expertky z arménské organizace Svaz informovaných občanů Anny Pambuchčjanové se letos střílelo na karabašské frontové linii prakticky nepřetržitě. Jen tomu svět nevěnoval velkou pozornost.
‚Nebojím se smrti. Ale doufám, že můj muž přežije a dcera nebude sirotkem‘ |
Kořeny karabašské války sahají až do konce 80. let minulého století, kdy obyvatelé autonomní oblasti Náhorní Karabach, která tehdy byla součástí Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, vyhlásili nezávislost na Baku.
Boje o vysokohorskou oblast mezi Arménií a Ázerbájdžánem si vyžádaly od té doby přes 30 tisíc obětí a trvaly do roku 1994, kdy bylo podepsáno příměří.
Slepá ulička
Ázerbájdžán je převážně obydlen Azery – etnikem blízkým Turkům. Takže podpora Ankary je logická. Pozice Spojených států je složitější. Turecko je spojencem jako členská země NATO. Prezident Ázerbájdžánu Ilcham Alijev se právě vrátil z návštěvy USA.
Na druhé straně v Americe žije početná arménská diaspora, která zkušeným lobbingem dokázala často přetáhnout světové veřejné mínění na svou stranu.
Důvodů současné eskalace konfliktu je podle expertů celá řada. Arménie je od podepsání dohod o příměří ve strategické výhodě – drží Karabach i přilehlé ázerbájdžánské oblasti, které Baku považuje za okupované.
Vleklé mírové rozhovory o vyřešení situace se v roce 2009 dostaly do slepé uličky. Nezávislý Karabach je v podstatě součástí Arménie a svět to akceptuje, i když oficiálně změnu hranic nikdo neuznal. To ale Baku není nic platné. Uprchlíci se do svých domovů vrátit nemohli.
Na druhou stranu Ázerbájdžánci neradi mluví o pogromech na arménské obyvatelstvo koncem 80. let minulého století, kdy se ukázalo, jak je snadné vyvolat nábožensko-etnickou řežbu.
Jazyk síly
Válka o Náhorní Karabach je příkladem, že zmražené konflikty zpravidla jen čekají na vhodný okamžik, aby se mohly přihlásit o slovo. Přes znepokojivé zprávy, které i včera přicházely z bojiště, se experti na oblast Kavkazu nedomnívají, že ve výbušném regionu začíná velký ozbrojený střet, do kterého by se mohly zapojit i Turecko a Rusko.
Politolog Andrej Jelifancev tvrdí, že ani jedna ze stran nestáhla do oblasti významnější počet vojsk nad rámec těch, která zde jsou dislokovaná stále. Na druhou stranu pokles cen ropy významně zhoršil situaci v Ázerbájdžánu a menší válka skýtá tamnímu režimu možnost přeorientovat pozornost občanů jinam.
Celý rozhovor: |
Vojenští experti také uvádějí, že Ázerbájdžán by mohl být v obsazení území kontrolovaných dnes Armény úspěšný pouze v případě bleskového nečekaného útoku. I v rozhovoru pro LN z 29. dubna 2015 prezident neuznaného Náhorního Karabachu Bako Saakjan na otázku, zda se území se sotva 150 tisíci obyvateli dokáže ubránit desetimilionovému Ázerbájdžánu, odpověděl: „Copak na začátku války nás bylo víc? Navíc dnes máme slušně vyzbrojenou armádu – a tu jsme tehdy neměli. Teď ode mne odešel ministr obrany, víme, že válka je realitou našeho života. Víme, že máme bohužel souseda, který dává přednost jazyku síly.“
