Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Válka mi rozvrátila identitu, míní srbská novinářka žijící v Praze Sofija Kordić

Kultura

  18:00
PRAHA - Jen málokdo dokázal literárně zachytit důvěrně známé prostředí Prahy 90 .let s jeho klubovou scénou tak věrně jako Sofija Kordić ve své románové prvotině Hypofýza v exilu, kterou vydalo Argo.

Vybrala si život v Česku. Tady se cítím méně cizinkou než v Chorvatsku, říká Sofija Kordić. foto:  Michal Šula, MAFRA

Srbská novinářka, která už dlouho žije v Praze, kromě atmosféry hudebních klubů nabízí ve své knize i jedinečný vhled do občanské války v bývalé Jugoslávii, uprchlickou zkušenost „Jugošů“ v exilu či komplikovanou snahu o početí dítěte.

LN: Kdy se zrodil nápad, že napíšete tenhle román?

Knížku jsem začala psát už dávno, v roce 2006. Důvodem byla frustrace z toho, že jsem přestala pracovat a nemohla jsem otěhotnět. Pak jsem otěhotněla a vrátila se k psaní až v roce 2012. Tehdy mně zároveň vystřelil v hlavě nápad na název knihy: Hypofýza v exilu. Bylo to během koncertu japonské jazzové pianistky Hiromi. Asi proto, že její představení bylo dost divoké a moje podvědomí zapracovalo.

LN: Proč hypofýza? To je takové ošklivé slovo, ne?

Hypofýza je žláza, která určuje, jak fungují hormony. A u mě zdivočely a odmítaly spolupracovat. Mám vlastní teorii proč. S manželem jsme utekli před válkou. Nemohli jsme se identifikovat s dělením na my a oni. Protože kdybychom to udělali, kdybychom se zaškatulkovali, byli bychom nepřátelé. Já jsem Srbka z Chorvatska, on je napůl Chorvat, napůl Slovinec, který se narodil v Bosně a studoval v Srbsku. Nechtěli jsme vůbec přijmout identitu, ve které člověk musí mít nepřátele na druhé straně. Jenže útěk je jen fyzický, ale když se živíte jako novinář, vlastně tomu neutečete.

LN: Kde jste pracovala?

Byla jsem deset let v rádiu Svobodná Evropa a pořád ve válce. A i když skončila, pracovala jsem s informacemi o válečných zločincích, válečných uprchlících či haagském tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Takže fyzicky jsem byla v exilu, ale emočně ne. Neumím si udělat emoční distanci od své práce. Má teorie je, že moje hypofýza odmítala spolupracovat se mnou, která jsem byla pořád ve válce, i uprostřed Prahy.

LN: Když jsem knihu četl v tramvaji, připadal jsem si, že ten název musím schovávat, protože křičí do světa: jsem ženský román. Je to tak záměrně?

Jde o to, bít se v aréně udatně, říká spisovatel Michal Šanda

Hodně lidí se mě ptá, jestli je to ženský román, a trochu mě to irituje. Je to protiválečný román o čtyřech hrdinkách poznamenaných válkou, které si píšou dopisy z různých koutů světa. Migrace je univerzální téma, není to jen o mužích nebo o ženách. Zajímalo mě, co dělá válka lidem, kteří zůstali doma, i těm, kteří odešli do exilu.

LN: Líbilo se mi, že román ukazuje, jak se proti určité politice identity dokáže vzbouřit i vlastní tělo. Proč tomu tak je?

Když člověk ztratí identitu, když přijde o domov, rozpadnou se všechny možné vazby. Tedy i všechny různé identity. U mě bylo z medicínského hlediska vše v pořádku, jen hypofýza odmítala spolupracovat. I když jsem si v Česku vytvořila novou identitu a nějak jsem se integrovala, nevytvářela správné hormony. Válka může rozbít identitu na více úrovních. Občanskou, psychickou i fyzickou. My všichni, kdo jsme utekli před válkou, jsme poškození lidé. Máme jizvy, které se nezacelí.

LN: Co je to vlastně identita?

Hodně lidí se identifikuje se státem, národem, vírou, půdou, vlajkou či hymnou. I když jsem pochopitelně citlivá na hymnu třeba při sportovním zápase, pro mě nikdy identitu netvořila. Identita je svoboda volby a lidská důstojnost. A válka vás o ni připraví. Už nejste svobodný a nemáte důstojnost.

LN: Jaké máte teď vlastně občanství?

Nedávno jsem získala české. A říkám si: mám teď větší právo na dědictví Tomáše Garrigua Masaryka, Václava Havla, Karla Čapka, Milana Kundery, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka? Můžu teď říct, že je to moje? To je paradoxní. Jejich dědictví je univerzální a měla jsem ho stejně ráda i bez toho papíru. Mám teď jak české, tak chorvatské občanství a jsem nešťastná z toho, že v obou zemích panuje protiuprchlická atmosféra. Masaryk hlásal humanismus jako český národní program. To zní teď jako směšná utopie. Havel to dědictví převzal. Jenže lidem, kteří se k němu hlásí, se říká havloidi a sluníčkáři. Je přitom velmi smutné sledovat, jak se šlape po jejich dědictví.

LN: Román končí narozením syna, máte nové občanství, máte už i identitu?

Myslím, že ano, i když nemá nic společného s občanstvím. Souvisí s tím, že se mi v Praze dobře žije. Tady se cítím méně cizinkou než v Chorvatsku. Vždy si v duchu opakuji, že je lepší cítit se cizinkou v cizím státě než ve vlastním. Jsem vděčná, že tu můžu žít. Identita je svoboda volby a já jsem si vybrala žít tady. Když jsem žila v Chorvatsku, byla součástí mé identity rodina, kamarádi, sousedé, ulice, moře, Středozemí. Ne vlast. Takže to, že tu žiji ráda, je moje identita. Jen doufám, že mi už žádný politik nebude rozvracet identitu a že nebudeme nuceni opustit i Česko.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!