Na vztahu Boba Dylana k publiku vždycky bylo cosi nejednoznačného. Je to vidět i na jeho koncertním projevu. Nejslavnější písničkář všech dob vystupuje daleko častěji, než by jeho penzijní fond vyžadoval, není ani z těch, kdo by se lidem museli nějak připomínat. Jediné vysvětlení pro jeho skutečně hojné koncertování je, že ho to asi baví. Lidí, kteří se na něj přišli podívat, si ale moc nevšímá, jeho norma jsou tak tři slova za večer - když má povídavou náladu.
Jeho dráha také v mnohém dosvědčuje zpěvákovu důslednou neochotu nechat se omezovat přáními fanoušků. Když se etabloval jako hvězda protestního písničkářství, přivedl diváky k zuřivosti tím, že začal hrát na elektrickou kytaru. Pak se stáhnul do soukromí a důsledně mlčel ke všemu, co měl dle názoru příznivců komentovat. Nad jeho - asi krátkodobou - konverzí k evangelikálnímu křesťanství na přelomu 70. a 80. let taky hodně lidí kroutilo hlavou v zaraženém údivu.
Občasné pobouřeníčko
Poslední Dylanova deska Christmas in the Heart vlastně potvrzuje, že tendence nebrat na publikum ohledy písničkáře neopustila ani dva roky před sedmdesátkou. Inu, je to nonkonformní umělec. A co udělá nonkonformní umělec v časech, kdy nikoho už nešokuje prakticky nic? Natočí vánoční album, to dá rozum.
Kdyby Dylan oznámil, že na stará kolena vydá desku nahranou pozpátku na tři počítačem řízené motorové pily, znalci by se asi tvářili udiveně, zároveň ale uctivě. Zapadalo by to do obrazu umělce - bouřliváka, který "pobuřuje měšťáka". Jenomže si ti znalci neuvědomují, jak moc někdejší kontrakultura změšťáčtěla, stala se posvátnou krávou, dožadující se projevů povinné úcty. A její uctívači si jen zaslouží nějaké to občasné pobouřeníčko.
Nic k tomu účelu neposlouží lépe než deska koled, v kontextu pop-music ta nejtěžší chlebařina. Pěstují ji interpreti, v jejichž společnosti by zrovna Boba Dylana jeden nehledal, a kteří do těch desek nasázejí o hodně větší než malé množství toho nejlacinějšího sentimentu. Nemluvě o tom, že Dylan (vlastním jménem Robert Zimmerman) se narodil do židovské rodiny a ty, jak je známo i v našich věroučnými znalostmi nedotčených končinách, Vánoce neslaví zrovna entuziasticky - je ale fakt, že Irving Berlin, který složil snad nejznámější vánoční píseň 20. století White Christmas, na tom byl v tomto ohledu podobně. Dá se říci, že se Dylan zase trefil, zasáhl publikum tam, kde to bolelo A nejkouzelnější na tom všem je, že je mu to asi jedno, jde mu to samo.
Nastydlý Mickey Mouse
Sama deska Christmas in the Heart je velmi... vánoční. Nedá se na ní najít nějaká snaha snah známé písně nově interpretovat, jestli je nějak stylizovaná, tak retro - od první čárky na obalu po poslední tón. Zapadá tak do kontextu Dylanovy tvorby posledních let, kdy se písničkář někdy vrací ke zvuku "předrokenrolových" časů.
Decentní a na sebe neupozorňující kapela, občas smyčce a ženské sbory, žádná hra nebo ironie. Vlastně to zapadá do prezentace Dylana a jeho kapely v posledních letech - dělníci hudby na cestách. A umět pár koled prostě patří k pracovní náplni.
Písničky odsýpají s lehkostí a uměřeností, samozřejmě z nich občas vyskakuje Dylanův hlas, témbrem připomínající ošklivě nastydlého Mickey Mouse. Pod tím vším bublá ne posměšek, ale někdy až bujará a docela nakažlivá vysmátost. Když se jeden zaposlouchá do způsobu, jímž Dylan v Adeste Fideles entuziasticky kroutí latinu, dostane se mu ekvivalentu dvou až tří svařáků.
Christmas in the Heart určitě není důležitá deska, která by v kontextu umělcovy diskografie měla nějaký potenciál růstu. Malý bonus od Santa Clause - nebo kdo to vlastně k Dylanovým domů chodí - by si za ni písničkář ale zasloužil.
