V úsporné, minimalistické próze Mámení fičí studený vichr, v duších hrdinů zuří bol a běsní tesknice. Snášejí se tu vločky, ledově mrholí a městem bloudí dva mladí ztracení milenci. Šedivé domy, vylidněné ulice, krutá zima. Norské pobřežní město Bjorgvin, dnešní Bergen, které mělo být místem zrození nového života, se stává studenou pastí. Asle s houslemi v rukou a Alida s dítětem pod srdcem zoufale hledají přístřeší, jejich cesta od dveří ke dveřím je paralelou k hledání útočiště Josefa a Marie v Betlémě.
Pokud jsou některá díla norského autora Jona Fosseho (1959) tak trochu zatěžkávací zkouškou čtenářské trpělivosti, děj útlé novely Mámení se žene vpřed. Beznaděj hrdinů vybuchuje v násilí, okamžiky, kdy se oba zoufalci hroutí únavou, střídají poryvy nové naděje. Nezaměnitelný styl je podřízen rytmu oproštěných, jednoduchých vět. Velkou roli hraje opakování, próza se podobá lyrické básni, repliky připomínají refrén hrdinské písně. V dialozích zní jen to nejnutnější: Měl jsem ho zabít, řekne Asle To neříkej, řekne Alida a Asle se posadí na lavici vedle Alidy Zabiju ho, řekne Asle Ne, to ne, řekne Alida Tak to zkrátka je, někdo něco má, a někdo nemá nic, řekne
A když někdo něco má, tak rozhoduje o těch, co nic nemají, o nás, řekne
Tak to je, řekne Asle Nejde o jména, ale o situace Díla Jona Fosseho jsou překládána do mnoha jazyků, je známý i českým čtenářům. V mládí hrál na kytaru v rockové kapele a živil se jako novinář. Přednášel tvůrčí psaní a vedl literární časopis. Po divočejších letech zvážněl, opírá se o tradici norského puritanismu, dědictví předků zabydlených v náboženských komunitách. Psaní přirovnává k náboženskému prožitku. V eseji Negativní mystika to sám říká: „Psaní mi umožnilo náboženský prožitek, některé z mých nejvnitřnějších zážitků lze nazvat mystickými.“ Materiálem Foseeho prací je duše se svými pochybami a úzkostmi. Jména postav jsou často zaměnitelná, velkou roli nehraje čas ani místo, autor se soustředí na popis archetypální lidské situace.
Poněkud nesnadno čitelný dvojromán Melancholie I. a II. (česky Dauphin, 2009) je krutou sondou do vnitřních běsů norského krajináře Larse Herterviga (1830–1902), vzdáleného Fosseho příbuzného, který onemocněl schizofrenií. Novela Ráno a večer (Pistorius Olšanská, 2007), svým stylem příbuzná Mámení, je snovým příběhem zrození a umírání rybáře Johanesse.
Ve Skandinávii je chmurný a teskný Jon Fosse kromobyčejně čten i ctěn. Pochází ze severního Norska, píše v jazyce nynorsk, za Melancholii byl nominován na Cenu Severské rady a za celek své tvorby obdržel královský norský řád sv. Olafa.
Mimo romány, sbírky básní a knížky pro děti píše Fosse též divadelní hry, které jsou na evropských scénách uváděny téměř tak často jako kusy Henrika Ibsena. Do češtiny již bylo přeloženo šest Fosseho her, ovšemže prosycených stejnou tesknicí a urputností jako jeho prózy. Uveďme alespoň několik titulů: Variace na smrt, Zima, Zatímco se stmívá a všechno černá či Spinkej můj maličký…
V Mámení se sirotek Asle a samodruhá Alinda pohybují v studené, chudé zemi, rozpité deštěm. Snaží se dostat pryč z Boudy, o kterou přišli. V cestě jim stojí Nordis, Alinina matka. Ta milence vskutku nemá ráda. Je třeba se jí zbavit. Po prvním krutém činu musí Asle a Alina, sami ještě děti, svést o život svého dosud nenarozeného potomka další boj. Nechtějí se odloučit. O nic jiného už jim nejde. Jasné hranice toho, co je dobré a co zlé, se rozplývají. A to je to mámení.
***
Jon Fosse: Mámení
Přeložil Ondřej Vimr, Pistorius & Olšanská, 2009, 63 stran
