Do záchranné sítě nejspíše padá již třetí člen eurozóny. Dere se na mysl otázka – kdo za to může? Když se loni vyhrotila situace kolem Řecka, evropští politici obviňovali spekulanty, kteří se prý spikli proti Aténám a potažmo celému euru. Později byly v tichosti zveřejněny analýzy, že za vše může jen žalostný stav řeckých vládních financí. O půl roku později při házení záchranného lana Irsku se zmiňovalo, že si za to může tak trochu irská vláda, která předtím nedostatečně regulovala bankovní sektor, a následně vystavila neproveditelné garance. V portugalském případě se zatím mlčí a nikdo na žádného viníka neukazuje. Investiční bankéř Hans Rudloff v přednášce o budoucnosti eura zmínil důležitý postřeh. Varoval nějaký regulátor a především ECB o vyhrocování rizik v eurozóně? Irské banky dokonce pět měsíců před tím, než svojí totální insolvencí srazily irské veřejné finance na kolena, prošly stres testy EU jako bezpečné. Buď ta rizika neumějí regulátoři identifikovat a jejich role v tomto bodě je zbytečná, anebo je otázkou, zda potřebujeme regulátora, který nevaruje z obavy, že by mohl vyvolat paniku (sebenaplňující proroctví), a místo toho dávkuje milosrdné lži – irské banky jsou zdravé.
Bohužel v Evropě zvítězil pohled, že spíš než kvalita regulace je řešením kvantita. Vedle ECB, lokálních regulátorů, tří samostatných evropských regulátorů (banky, pojišťovny a cenné papíry a trhy) vznikají i dvě nové instituce – Evropská rada pro systematické riziko (ESRB) a Evropský systém finančních kontrolorů (ESFS). Budou stejně, nebo i víc „úspěšné“ než dosavadní instituce?
O autorovi| PETR SKLENÁŘ, hlavní ekonom J&T Banky
