Hvězda prvních festivalových dní Uma Thurmanová svou přítomnost na festivalu zakončila nedělním uvedením filmu Quentina Tarantina Kill Bill v letním kině, což byl také jediný snímek s její účastí, který mohli návštěvníci festivalu zhlédnout. Ještě předtím poskytla před publikem v Městském divadle zdvořilý rozhovor Marku Ebenovi pro jeho pořad Na plovárně.
Patrně nejzajímavější informací, která z pódia zazněla, byla vzpomínka Umy Thurmanové na natáčení s Woodym Allenem, který se prý nijak nevyžíval v přetáčení záběrů, a tak se herečka mohla spolehnout, že přijde v osm hodin ráno do práce a v jednu odpoledne může jít zase domů. Ve stejném stylu, dá se říci, pojala i svůj karlovarský program.
  |
Filmy na opuštěný ostrov
Včera již měl festival nové hvězdy, tentokrát zpoza kamery. Britský režisér Ken Loach (*1936) a scenárista Paul Laverty (* 1957) spolu vytvořili dvanáct celovečerních a dva krátké filmy, naposledy vítězný snímek z loňského festivalu v Cannes Já, Daniel Blake. K mnoha oceněním jim včera přibyl karlovarský Křišťálový globus.
Na tiskové konferenci mluvili mimo jiné o tom, jak se jim navzájem spolupracuje a zda spolu v rámci tvůrčího procesu bojují: „Ken umí kung-fu, takže bych si na něj s boxerskými rukavicemi netroufl,“ zavtipkoval Paul Laverty. Již vážně pak oba potvrdili, že jejich spolupráce probíhá v poklidu, i když samozřejmě dochází i na výměny názorů: „Kdo má silnější myšlenku, ten je vítěz.“
Pouták - KVIFF 2017.
Ken Loach se také ohradil proti představě, že by si režiséři měli ke svým filmům sami psát scénáře: „To funguje jen ve výjimečných případech. Režie a scenáristika jsou dvě odlišené schopnosti a talenty. Mladí filmaři mají hledat schopného scenáristu, kterých je spousta, a ne se potit při psaní vlastních scénářů.“
Ken Loach se ve Varech vyznal z lásky k českým filmům ze 60. let: „To jsou přesně ty filmy, které bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov. Rozesmějí vás, rozpláčou a porozumíte díky nim ostatním lidem. Jsou zajímavé i svou jednoduchostí ve využití filmového média. Plyne z nich poučení, že je důležité být pravdivý a čím jednodušeji vyprávíte, tím lepší a lidštější to bude.“
Při hovoru na téma oceňovaného snímku Já, Daniel Blake se Ken Loach opřel do britské vlády, která podle něj záměrně diskvalifikuje některé skupiny obyvatel tím, že je nutí vyplňovat formuláře na internetu – tak, jako se to stane titulnímu hrdinovi filmu. „Takové zavádění nových technologií je vědomá brutalita,“ prohlásil jedenaosmdesátiletý režisér, který přiznal, že ani on už technologické novinky neovládá.
V pasti ironie
Ken Loach má druhou Zlatou palmu. Z Cannes si ji odnesl za film I, Daniel Blake |
Během tiskové konference se také tvůrci netajili svým neměnným levicovým přesvědčením a sousloví „pracující třída“ zaznělo během jejich odpovědí nesčíslněkrát. Krásná myšlenka všeobecné rovnosti lidí byla podle Loache zdiskreditována stalinismem, a proto prý je pro lidi z bývalých socialistických zemí tak obtížné chápat levici na Západě.
To se podle něj projevilo i ve vnímání snímku Země a svoboda z roku 1995, který byl první velkou spoluprací Loache s Lavertym. Film se odehrává za španělské občanské války a jeho hrdinou je mladý britský komunista David, který bojuje jako dobrovolník na straně republikánů a přijde o mnohé iluze. „Pokusili jsme se natočit protistalinistický film, ale když byl uveden u vás, tak jej lidé vnímali jako prostalinistický. Trochu jsme se chytili do pasti ironie dějin, byli jsme vykládáni opačně, než jsme zamýšleli.“
Film Země a svoboda mohou znovu posoudit i návštěvníci letošního karlovarského festivalu. Dalším zde uváděným Loachovým a Lavertyho snímkem je Sladkých šestnáct let. Právě před jeho slavnostní projekcí obdrželi tvůrci včera odpoledne Křišťálový glóbus.
