* LN Od roku 1998 hrajete na Fidlovačce. Jaké to pro vás bylo stanout na českém jevišti?
Tomáš Töpfer měl odvahu vzít člověka, který prakticky nemluvil česky. A přesto mi nabídl Jente v Šumaři na střeše, kterou jsem si zamilovala. Ovšem cizinka v činohře, to je risk, co taky s ní. Dobře vím, že bych neobstála, kdyby mi nepomáhala dramaturgyně Helena Šimáčková, která pro mě obětavě hledala příležitosti. Upravovala mi texty, abych pokaždé mohla hrát nějakou zvláštní cizinku. Když se hra odehrávala ve Francii, byla jsem ruská emigrantka, když to bylo v Anglii, byla jsem z Francie a podobně. A pak ještě pokaždé seděla v hledišti s papírem a tužkou a opravovala mi chyby ve výslovnosti. Miluje divadlo a herce a má dobré srdce a to je taky důležité, když se má něco podařit. Moc jí za to vděčím a patří ji můj dík.
* LN Sice jste neuměla příliš česky, ale od počátku z vás sálala energie, která nešla přehlédnout.
To je pravda, nikdy jsem se neutápěla ve smutcích, vždy jsem ve všem hledala to pozitivní. Už to ale není takové jako dřív, stárnu. Jednu výhodu jsem ale v cizím prostředí měla. Celý život jsem souběžně s činohrou dělala estrády, a tak pro mě improvizace byla hračka, umím to ze všeho nejlépe. Můžu mluvit hodiny a dělat všechno možné.
* LN Vy jste se dost rázně odpoutala od domova a vydala se do neznáma. Co vás k tomu přimělo?
Teď prvního dubna to bude sedmnáct let. Když jsem tenkrát odjížděla, všichni si mysleli, že je to ode mě vtip, mystifikace. Nevěřili mi, že se nevrátím. Ani když jsem říkala, že už nechci hrát. Tenkrát se mi zdálo, že už jsem odehrála všechno, co se dalo. Toužila jsem cestovat a v Praze se mi hned zalíbilo, připomínala mi můj milovaný Tallin. Když jsem přijela, dala jsem si tři předsevzetí - každý rok jet na návštěvu do Petrohradu a do Tallinu, mluvit rusky, když to půjde, a nikdy už nehrát. První dvě jsem splnila, ale to třetí ani trochu.
* LN Dneska je v Čechách hodně Rusů a část z nich také noví zbohatlíci. Jak je vnímáte?
To je úplná hrůza a navíc je na první pohled poznat, co jsou zač. Snažím se od nich držet co nejdál a taky si dávám pozor, abych nemluvila rusky. A s tím nemám problém, ve mně není kapky ruské krve - pocházím z Estonska a tady mně pořád někdo vnucuje, že jsem Ruska. Mám jenom ruské školy a vyrostla jsem v ruském kulturním prostředí. Prostě jsem Židovka rusky mluvící a žijící v Praze. No ale když už jsme u té nové ruské honorace, tak jak to chodí v Karlových Varech, Češi mají vztek, že to tam obsadili Rusové, ale na druhou stranu se jim vlichocují. Přijela jsem tam s přáteli z Izraele a v restauraci na mě servírka umanutě mluvila rusky, i když jsem ji několikrát požádala, aby mluvila česky. Tak na co si Češi stěžují, když se sami prodávají.
* LN Které divadelní role vás v Praze nejvíc potěšily?
Ráda jsem měla Jente v Šumaři, babičku v Erendíře a teď taky s chutí hraju čechovovské miniatury ve Viole. Za ta léta je to šestnáct rolí na Fidlovačce a celkem asi šestadvacet. A to na můj věk a na to, jak to mám s češtinou, stačí, ne? Taky mně říkali, proč prý si nedám spravit přední zub. A já povídám - už jste viděli někoho se třemi zuby vpředu? Mně žádný zub nevypadl, já tam odjakživa mám díru. A to je moje marka, image a s tím já leccos dokážu. Když to půjde, budu hrát dál, protože miluju cestování a mám ještě nějaké resty, třeba jsem ještě nebyla v Thajsku. Takže musím ještě trochu vydělávat.
***
Babička z Leningradu Lilian Malkina vystudovala herectví v Leningradě, působila pak v řadě ruských divadel (Divadlo Na Litějnom, Kejklíř, Taganka). Dnes hraje v Divadle na Fidlovačce a ve Viole. Hostovala i na jiných pražských scénách (na Zábradlí, Dejvice) a v regionech (Liberec). Mezi její oblíbené postavy patří Jente v Šumaři na střeše (Fidlovačka) nebo Babička v Márquezově „Eréndíře“ (Dejvické divadlo). Natočila řadu seriálů a filmů, proslavila ji role babičky ve Svěrákově Koljovi.
