13. března 2017 6:34 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Ve Vávrově filmu šlo o holý život, vzpomíná nastupující předsedkyně akademie věd

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd. | foto:  František Vlček, MAFRA

PRAHA Nastupující předsedkyně akademie věd ČR Eva Zažímalová o tom, kvůli čemu by se za ni její dědeček možná styděl, proč nemůže pracovat s mikroskopem a jak se jí natáčelo s Otakarem Vávrou.

Štíhlá dáma v brýlích působí na první pohled poněkud křehce. Ale to je omyl. Je zvyklá na kopance a k výzvám se staví čelem. Ze své malé pracovny v prvním patře budovy Akademie věd ČR se profesorka Eva Zažímalová bude už za pár dní stěhovat do mnohem větší a reprezentativnější, vyhrazené pro předsedu.

Fotografové a novináři si u nastávající první ženy české vědy v posledních týdnech podávají dveře a ona si na jejich zájem pomalu zvyká. Přesto překvapeně přebírala kytici lilií a divila se, odkud vím, že měla před dvěma dny narozeniny.

LN: Co vás jako první napadne, když dostanete květinu?
Řeknu si, že to je krásná kytka!

Eva Zažímalová

Je nově zvolenou předsedkyní Akademie věd České republiky, jejíhož vedení se ujme 25. března. V letech 2007–2012 stála v čele Ústavu experimentální botaniky, kde celkem působí téměř 37 let; v letech 2004–2016 vedla tamní Laboratoř hormonálních regulací u rostlin. Během své vědecké kariéry se zabývala zejména výzkumem molekulárních mechanismů působení rostlinného hormonu auxinu. Je vdaná, má dceru a syna.

LN: Takže nic o rostlinných hormonech auxinech, které jste celou svou dosavadní kariéru zkoumala?
Kdepak! Jako biochemik se zabývám molekulárními procesy, které v té květině probíhají. Mým objektem tedy není květina jako taková, ale hlavně buněčné kultury. Rostlina „ve zkumavce“. S celými rostlinami pracujeme s kolegy v týmu spíše výjimečně. Ale květiny mám ráda, i když se v nich příliš nevyznám. Nejsem botanik. Můj dědeček z tatínkovy strany byl zahradník a ten by se za mě kvůli tomu asi trochu styděl.

LN: Myslím, že by spíš byl pyšný. Vždyť jeho vnučka byla zvolena předsedkyní Akademie věd. Jak dlouho jste zvažovala kandidaturu?
Hodně dlouho. Upřímně řečeno, ona to původně ani nebyla myšlenka z mé hlavy. Postupně mě přesvědčili kolegové z Akademické rady a ředitelé některých ústavů Akademie. Ale nejdřív jsem si to musela vyjasnit sama se sebou, protože mi bylo jasné, že pokud budu kandidovat a budu zvolena, znamená to v podstatě konec mé aktivní vědecké kariéry.

LN: Co rozhodlo?
Rozhodování mi trochu usnadnil můj věk. Samozřejmě bych ještě několik let mohla aktivně pracovat ve vědě v laboratoři, ale v mém oboru jde všechno velmi rychle dopředu a vidím, že moji mladší kolegové znají současné metody daleko lépe než já. Když se vedle výzkumu věnujete i jiné práci, třeba řídíte celý ústav nebo působíte v Akademické radě, máte samozřejmě mnohem méně času na to, držet krok s rozvojem nových metod. Jestliže si máte kvalitně naplánovat experiment, musíte dobře vědět, co vám která metoda může ukázat, jaké má nároky a jak můžete interpretovat výsledky, které s její pomocí získáte.

Uvědomila jsem si, že v tom už začínám mít mezery. A také jsem o tom hovořila s panem předsedou Drahošem a shodli jsme se, že pokud tedy přehodit výhybku, tohle je asi ten nejvhodnější věk. Okolo šedesáti. Člověk už má velkou sumu zkušeností, ví, jak to ve vědě chodí, ale přitom ještě není tak starý, aby nemohl s plným nasazením ještě nějakou dobu fungovat.

LN: Těšíte se na tu práci?
To není otázka těšení.

LN: Ne?
Spíš než že bych se těšila, to beru jako velkou výzvu. Nechci říkat, že jsem na výzvy zvyklá, ale pokud pracujete roky ve vědě, jsou kořením vaší práce. Takové to: „Ano, teď tu stojíme před takovýmto problémem, a to jsem tedy zvědavá, jaké bude mít řešení.“ Uvědomuji si, že jde o pozici, v níž budu mít velkou zodpovědnost, budu muset dobře zorganizovat práci Akademické rady, navenek dobře reprezentovat Akademii věd, budu muset jednat s politiky a samozřejmě až v první řadě půjde o peníze. Bude potřeba pomocí rozumných argumentů odůvodnit, proč by měla Akademie věd dostat víc peněz do institucionálního rozpočtu. A patří k tomu pochopitelně i odpovědnost za to, že peníze daňových poplatníků budou použity rozumně a účelně. Opravdu doufám, že se osvědčím.

LN: V prosinci jste byla zvolena Akademickým sněmem a poté, co volbu schválila vláda, vás ještě musí do funkce jmenovat prezident...
No, já nevím, jestli musí. Abych řekla pravdu, nejsem si jistá, jestli je právní interpretace v tomto směru jednoznačná. Spíš to je na něm. Můžeme si uvést paralelu: zákon říká, že prezident jmenuje profesory. A víte, co se kolem toho nedávno dělo a jaké se vedly diskuse. Jestli prezident profesory jmenovat musí, nebo zda má také právo se rozhodnout, že některý z dekretů nepodepíše.

LN: Ano, to se přihodilo například v roce 2013, kdy prezident Zeman odmítl podepsat dekret svého odpůrce, literárního historika Martina C. Putny.
A já jsem tehdy byla v té skupině několika desítek kandidátů, kteří čekali, jak se rektoři s panem prezidentem dohodnou, případně nedohodnou a kdy a zda vůbec budou jmenováni. Hodně jsem to prožívala, protože jsme byli jakýmisi rukojmími. Musím říct, že to tenkrát byla opravdu nepříjemná situace.

LN: Několik kandidátů tehdy odmítlo dekret z rukou prezidenta Zemana převzít a do Karolina nešlo. Rozmýšlela jste se, zda tam jít?
Samozřejmě jsem to řešila. A nakonec jsem si uvědomila, že prezident byl zvolen v procesu daném zákonem a zvolila ho většina lidí, ač těsná. Takže sice třeba mohu mít nějaké výhrady, ale je to naprosto legitimně zvolený prezident republiky, jejímž já jsem občanem. Takže jsem šla. Bylo to snazší o to, že přes všechny ty přestřelky mezi rektory a panem prezidentem tam nakonec většina rektorů byla také, a to včetně rektora Univerzity Karlovy, která moji profesuru navrhla. To pro mě bylo nejdůležitější.

Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd.
Eva Zažímalová.

LN: Také máte pocit, že kdybyste se před čtyřmi lety rozhodla, že do Karolina nepůjdete, dost možná byste teď měla se jmenováním problém?
To nedovedu odhadnout. Já pana prezidenta osobně vůbec neznám a viděla jsem ho jen tenkrát, když mi předával profesorský diplom. Takže na tuhle otázku opravdu neumím odpovědět.

LN: S největší pravděpodobností tedy budete – po Heleně Illnerové – druhá žena v čele Akademie věd ČR. Teprve druhá žena.
Už je to tak. Pokud mě tedy pan prezident jmenuje. Ale ono to skóre v novodobé historii Akademie věd není tak nevyrovnané. Je potřeba se na to dívat takto: Akademii věd České republiky, která v této podobě existuje od roku 1993, vedli dva muži před paní profesorkou Illnerovou a dva po ní. A proti stále ještě současnému předsedovi Drahošovi před několika lety rovněž kandidovala žena.

Myslím si, že v Akademii k žádné diskriminaci žen nedochází. Samozřejmě jsou obory, kde je žen objektivně málo. Například matematika. Jenže to je tím, že už pro její studium se rozhoduje výrazně méně žen než mužů. A těžko jim to dát příkazem, když nechtějí! Rozhodně si nemyslím, že by to vyřešily nějaké kvóty. To určitě ne.

LN: Jak je na tom váš obor, biochemie?
Můj obor je tak nějak na půli cesty. Počet žen a mužů byl na fakultě víceméně vyrovnaný. Později jsou samozřejmě ženy, které udělají doktorát a dostanou se do vedoucích pozic, znevýhodněné. Teď mluvím o vědkyních-maminkách. Není to proto, že by je znevýhodňoval někdo zvenku, ale zkrátka proto, že mají malé děti a ty jsou pro ně priorita. Když byly mé děti malé, věnovala jsem se jim. Chtěla jsem se jim věnovat. Na vědu tedy pochopitelně zbývalo méně intelektuální kapacity a výkon nebyl takový. Ale to neznamená, že člověk v té době nezískává zkušenosti a nemůže si budovat tým. Zůstala jsem v kontaktu s oborem, a když děti trochu odrostly, mohla jsem se mu zase věnovat naplno.

V takových případech mají pak ženy naopak výhodu, protože je rodina naučí multitaskingu a účelnému zacházení s časem. Kolegové se mi tehdy smáli, že mě nikdy nevidí pohybovat se normálně – já jsem pořád někam utíkala. Do ústavu jsem utíkala, z ústavu jsem utíkala... Synovi totiž navíc ve čtyřech letech diagnostikovali cukrovku prvního typu a já jsem byla řízená jeho inzulinovým režimem. To člověk hlídá doslova každou minutu. Syn nechodil do školky, hlídala ho maminka mého muže, se kterou jsme bydleli. Ale píchání inzulinu a měření glykemie bylo jen na mně.

LN: Jak jste tehdy skloubila péči o syna s prací ve výzkumném ústavu?
Naštěstí jsem si mohla část úvazku odpracovat z domova. Náš pan ředitel byl úžasný, tenkrát to nebylo zdaleka tak obvyklé jako dnes – i když ani dnes to není samozřejmost. Experimenty sice musíte provádět v laboratoři, ale vyhodnocovat je, počítat výsledky, psát publikace a číst odbornou literaturu můžete doma. A protože jsem to měla do ústavu skoro hodinu tramvají, vždycky jsem si v ní zalezla někam do koutku a četla, četla a četla. Pokaždé když jsem viděla, že už budu muset vystupovat, jsem si ty poslední myšlenky několikrát zopakovala. A pak ještě cestou k ústavu, což bylo nějakých pět minut pěšky. Když jsem nad to pak znovu sedla, cvak – a okamžitě jsem věděla, kde jsem předtím skončila. Nemusela jsem se vracet, a tím pádem mě to přerušování nezdržovalo.

LN: Pamatujete si, kdy jste dostala svůj první mikroskop?
Poprvé jsem se s ním setkala až někdy na střední škole. A ani později jsem s ním moc nepracovala. Vidíte – a člověk by myslel, že jako budoucí vědkyně jste už na základní škole zapáleně mikroskopovala. To ne. Jen když byla příležitost, někde do nějakého malého mikroskopu jsem se podívala, jinak ne. I při práci na ústavu jsem se většinou bez mikroskopu obešla. Jednak jsem vždy měla v týmu lidi, kteří byli na mikroskopii daleko lepší než já, jednak – i když to je možná trochu směšný důvod – mám oči hodně daleko od sebe.

I když si roztáhnu binokulár mikroskopu na maximum, můžu se dívat jen jedním okem. To se ale nemá. Do těch pokročilých mikroskopů je třeba koukat oběma očima, jako do dalekohledu. Párkrát jsem tím jedním okem zkoušela například počítat denzitu buněčné suspenze, to je v podstatě počítání buněk v zorném poli, a dělalo mi to takové problémy, že jsem toho po deseti minutách měla plné zuby. Takže jsem vždycky dělala tu biochemičtější část práce – roztoky, pipetování, měření různých parametrů a veličin a počítání výsledků.

LN: Váš tatínek byl chemik. Toužil po tom, abyste šla v jeho stopách?
Na jednu stranu ano, myslel si, že chemie je krásný obor. Ale vlastně nechtěl, abych dělala totéž co on. Když jsem byla malá, občas mě o víkendu vzal do laboratoře. Bylo to ovšem vždycky za přísných bezpečnostních opatření – měla jsem přesně vymezenou oblast, kde se smím pohybovat a na co smím sáhnout. Mnohem častěji jsme s tatínkem chodili do lesa, někdy i s klíčem, a určovali si druhy stromů. Na chatě jsme společně pozorovali třeba perseidy. A taky jsem vždycky moc ráda chodila do zoologické zahrady, bavilo mě pozorovat tam zvířata.

LN: Jaká máte nejraději?
Od šestnácti jsem jezdila na koni, v TJ Žižka Praha. Ještě dnes, když se občas někde naskytne příležitost, si na koně sednu. Ale zřídkakdy. Chybí mi to, jenže ježdění na koni není jen to, že si člověk s odpuštěním vozí zadek. Kůň není traktor, nemůžete otočit klíčkem a postavit ho do garáže. Chcete-li s ním mít hezký vztah, znamená to být ve stáji nejmíň několikrát týdně. Poté, co se narodila dcera, jsem se k ježdění ještě na čas vrátila. Měla jsem dokonce cvičitelské zkoušky, takže jsem učila jiné lidi jezdit – učila jsem například i posluchače na DAMU. Ale pak, se dvěma malými dětmi, už to prostě nešlo.

LN: Prozraďte, která známá jména jste na DAMU učila sedět v sedle?
Už si to moc nepamatuji – když jsem je učila, ještě příliš známá jména neměli. Ale myslím, že například Janu Paulovou... A pak Ivana Vyskočila nebo Michaelu Kuklovou, ale to nebylo v rámci DAMU, ale při přípravách na natáčení. Díky koním jsem se dostala i k filmu.

LN: Takže jsme vás v nějakém mohli i vidět?
Ano, hrála jsem například jednoho z princových lovčích v Rusalce režírované Peterem Weiglem. Rusalku představovala Magda Vášáryová a prince Milan Kňažko, který mimochodem uměl na koni jezdit opravdu výborně. Ale nemyslete si, že to byl kdovíjaký záběr! Vždycky se tam na jednu nebo dvě vteřiny mihnu lesem. My jsme se pokaždé, když bylo nějaké natáčení, mohli přes tu naši jízdárnu přihlásit. Buď jako představitelé – většinou – mužů na koních, nebo jako podkoní, to jsme se pak během natáčení starali o naše koně, na kterých jezdili herci. Já jsem byla na mateřské a samozřejmě jsme měli hrozně málo peněz, tak jsem se párkrát přihlásila. Jako podkoní jsem byla třeba při natáčení pohádky S čerty nejsou žerty nebo v televizním seriálu Lékař umírajícího času.

LN: Máte nějaké historky z natáčení?
Napadá mne právě Rusalka, která se točila zčásti v lomu u Bedlna kousek od Karlových Varů. Ten lom měl opravdu hodně strmé stěny, asi patnáct metrů vysoké a končící ve vodě. A pan režisér si vzpomněl, že my, skupina několika jezdců, nahoře dojedeme cvalem až k jeho kraji, tam se zastavíme, smekneme a zase odcváláme. Jenže tam byly obrovské šutry porostlé borůvčím, po těch nemůže žádný kůň cválat! A já jsem měla takového kolohnáta, tmavého hnědáka – dodnes si pamatuji, že se jmenoval Bayard –, který jediný se k tomu okraji lomu nebál.

LN: A jéje.
Takže jsem jela první, takovým hrkavým klusem jsme se dopracovali až na tu hranu a já jsem se bála, aby do mě ti za mnou nevrazili, protože bych vzala pochopa i s Bayardem. Teď smeknout. Smekla jsem a okamžitě se ozvalo: „Stop! Copak ten chlap neumí smekat?!“ No tak panu režisérovi vysvětlili, že ten chlap je ženská, on mě naučil, jak mám smeknout, a jeli jsme podruhé. Já smekla správně, ale můj kolega z jízdárny smekl včetně paruky. „Stop!“ Opakovali jsme to asi pětkrát a opravdu jsem měla strach. Byly to přesně ty momenty, kdy stačí jeden špatný krok, jedno uklouznutí, a je zle. Já jsem navíc měla asi o tři čísla větší pánské boty a obrovské pánské rukavice, k tomu mi dali ještě lesní roh... Bylo to opravdu o ústa. A to mi připomíná, že pak jsem vystupovala taky v Putování Jana Amose režírovaném Otakarem Vávrou.

LN: S Otakarem Vávrou? To už je vedle té vědecké i docela slušná filmová kariéra!
Ani bych neřekla, tohle byla scéna dobytí města, která pak běžela pod úvodními titulky, takže vlastně nebyla téměř vidět. Kluci z naší jízdárny – včetně mého budoucího manžela – hráli vojáky na koních. Točilo se to v jedné z úzkých uliček Českého Krumlova, která vypadala opravdu středověce, a pan režisér si do ní ještě naporoučel drůbež a dobytek, takže tam běhaly slepice, prasata, někdo tam vedl krávu... On pan režisér Vávra byl takový hodně direktivní, až bych řekla napoleonský. Prostě musel o všem rozhodovat, i když ne vždycky o tom měl přehled.

LN: Ano, tyhle rysy jeho povahy jsou proslulé.
A měl takovou představu, že do té uličky vjedou naši kluci coby vojáci na koních a do toho bude jiný voják odvlékat skupinu žen, přivázaných k nějakému provazu. První šla herečka a hned za ní já. Ta scéna měla vypadat tak, že první z vojáků na koni vezme herečku naplocho mečem po hlavě, ona jako omdlí a padne k zemi. A já jsem tam byla proto, abych ji odclonila od kopyt koní. Což samo o sobě bylo dost nepředstavitelné, protože abyste ji mohli vzít mečem po hlavě, musíte přijet dost blízko. Na zkoušení nebyl prostor, takže klapka a jedeme.

No co v té uličce začalo za mazec! Tam každý bojoval o holý život. Kdákající slepice létaly z jedné strany na druhou, pod nohy se nám pletla prasata, a aby toho nebylo málo, z oken domků vojáci, kteří jako dobývali město, házeli přímo dolů na nás vycpané figuríny. Když do toho šíleného bince vjeli naši kluci na koních, koně vůbec nevěděli, co se děje. Opravdu se nedalo říct, že by je kluci ovládali, a ve chvíli, kdy se voják, který měl bacit herečku mečem, rozmáchl, jeho kůň uskočil. Takže vzal mečem po hlavě mě – ale herečka nezaváhala a klesla v mdlobách.

LN: Co jste dělala vy?
Co bych dělala? Držela jsem se scénáře, akorát jsem měla před očima hvězdičky!

LN: Vypadá to, že vás jen tak něco neporazí. To se vám dost možná bude v nejbližších měsících a letech hodit, nemyslíte?
No, nevím, zda mi pomůžou zrovna mé jezdecké zkušenosti... Ale nerada se vzdávám, myslím, že mi nechybí vytrvalost, a jsem přesvědčená, že je-li dobrá vůle, má téměř vše nějaké dobré řešení. Navíc na práci nebudu sama – Akademická rada je velkou oporou, jsou-li v ní dobří a schopní lidé. A současní kandidáti, z nichž bude členy Akademické rady vybírat Akademický sněm teď ke konci března, takoví jsou. Tak věřím, že to společně zvládneme. Vlastně se na to začínám už i těšit.

Lucie Hášová Truhelková
  • 5Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz