Ve výpovědích žhářů z Vítkova jsou rozpory. Obviňují jeden druhého

Lukeš: Sedl jsem si k Vaculíkovi a Müllerovi, řekl jsme jim, ať se mnou jdou na demonstraci... Někdo se ptal, zda vím o nějakém starém baráku. Já jsem si vzpomněl na starý barák ve Vítkově, ptal jsem se, proč to potřebují vědět, řekli mi, že se to dozvím.

Müller: (S myšlenkou Vítkova přišel) Lukeš. Přisedl si k nám v restauraci, že by chtěl udělat něco většího, udělat Romům nějaké zlo, postrašit je. Asi se chtěl nějak zviditelnit... Nic konkrétního jsme tehdy neřešili, ani ten konkrétní dům.

Müllerova výpověď 12. srpna: Myslím, že Lukeš a Vaculík byli na útoku už domluveni před tím, než mi o něm řekli. Lukeš v hospodě den před útokem říkal, že ví o nějakém cikánském baráku, že bychom jim ho mohli poškodit, udělat jim nějakou zlost. Pořád opakoval, že bychom mohli udělat něco většího, ale já ho moc neposlouchal.

Cojocaru: V podniku, kde se o akci začalo mluvit, přítomen nebyl. Na akci ho pozval Müller pomocí sms zpráv. To dosvědčil i Müller.

Lukeš: Sedli jsme do auta, já zpočátku neřídil, řídil Vašek. Kluci se mě ptali, kde je ten starý dům, řekl jsem jim, že na začátku Vítkova. Vašek řekl, ať ho naviguji. Pak někdo z kluků řekl, že si chce hodit flaškou - mně docvaklo, že půjde o zápalnou lahev. Nevím, kdo přesně to řekl. Ptali se mě kluci, jak jsem na ten dům přišel, řekl jsem, že jsem občas kdysi jezdil do Vítkova, pamatoval jsem si, že tam stála taková strašná chajda. V roce 2009 jsem jel okolo autobusem a viděl jsem, že ten barák chátrá... někdo z kluků se ptal, zda tam někdo bydlí, řekl jsem, že to je demolička, neobývatelný barák na spadnutí. Ptali se mě, zda tam někdo bydlel, já řekl, že tak osm deset let zpátky tak si pamatuji, že jsem tam občas někoho, kdo vypadal slušně řečeno jako bezdomovec, viděl.

Müller: V ten den, kdy jsme přijeli za Lukešem, řekl, že se pojede do Vítkova, že to tam zná, že ví o domě, kde před časem bydleli Romové, že teď to asi bude sklad kradených věcí, že tam není žádný pohyb. Říkal, že tam jsou kradené věci, že by bylo dobré ten dům zničit, aby se zabránilo dalšímu skladování.

Müller výpověď 12. srpna: Sešli jsme se den před 18. dubnem - domluvili jsme se s Jerrym Lukešem, že do toho neobydleného baráku hodíme zápalné lahve.

Cojocaru: Ptal jsem se (v autě) Vaculíka, o co jde, řekl mi: nech se překvapit. Vrtalo mi to hlavou, nebyl jsem s tou odpovědí spokojený... V Opavě jsme přibrali Jaromíra Lukeše. Zaslechl jsem, jak se baví s Müllerem a zaslechl jsem slovo Vítkov - nevěděl jsem ale, o co jde. Lukeš pak řekl: Jedeme do Vítkova, že mě bude navigovat... Spojoval jsem si věci: sklenice, benzin a hadr, ale nevěděl jsem, co se bude dít... Pak došla řeč na to, co se bude dít. Lukeš řekl, že se má zapálit nějaký starý barák, který je jako sklad. Nechápal jsem proč.

Lukeš: Padesát metrů od domu jsme zastavili, viděl jsem u nemocnice nějaké lidi, řekl jsem, že na to kašleme, že by nás někdo mohl vidět. Pak jsem jel dál, ale někdo řekl, ať se vrátím, když už jsme jeli tak daleko. Vrátil jsem se, abych to měl už z krku. Patnáct až dvacet metrů od baráku jsem zastavil. Tam jsem čekal, až si to tam kluci hodí a doběhnou zpátky. Mohla to být minuta a půl, mně to připadalo jako věčnost. ve zpětném zrcátku jsem viděl záblesky.

Müller: Zastavili jsme pod domem směrem k Vítkovu, asi patnáct metrů. Řídil už Lukeš, zůstal v autě a my tři jsme vystoupili. Lukeš popojel nad dům směrem na výjezd z Vítkova a zůstal ve voze. Zapálili jsme knoty a prakticky okamžitě jsme je vhodli do oken. Měl jsem strach, aby nám nebouchly v ruce... Já akorát slyšel praskání skla a v zádech cítil žár. (Dotaz: Slyšeli jste křik?) Ne, ani jsme neviděli světlo či pohyb. Hned jsme odjeli do Opavy... Utěšovali jsme se, že tam snad nikdo nebyl. (Dotaz: Ale vždyť jste řekl, že jste byli přesvědčeni, že tam nikdo nebude?) Ano, věřili jsme, že to je jen sklad.

Müller výpověď 12. srpna: Dům vypadal zchátrale, nenapadlo mě, že tam bude rodina, Lukeš říkal, že tam jsou cikáni, z toho usuzuji, že tam budou nějací lidé. Ale dům rozhodně nevypadal na to, že by tam byla tak početná rodina. Já v minulosti nikdy nic takového nedělal. Lahve jsme si rozdělili po jedné, Lukeš řekl, že zůstane v autě. Dali jsme si rukavice, asi chirurgické. byl jsem ve stresu. Vystoupili jsme. Lukeš seděl v autě. Šest až sedm metrů od domu jsme lahve zapálili a vybrali jsme si každý jedno okno a lahve vhodili. Lahev jsem hodil asi ze tří metrů. Nevěděl jsem, co to udělá, jestli mi to nevybuchne v ruce. V domě jsem neviděl žádný pohyb. Pak jsme utíkali do auta.

Cojocaru: Bylo asi půl až třičtvrtě na dvanáct. Dojeli jsme k tomu domku, vystoupili jsme s lahvemi a šli k tomu domu. Asi minutu jsme čekali, u domku, Lukeš seděl v autě. Já si chtěl barák pořádně prohlédnout, abych se ujistili, že tam nikdo není - uvědomil jsem si totiž, že to není sklad, ale spíše polorozpadlý rodinný domek. V jednom okně byla tmavá látka, střecha byla porušená, další okno bylo zabedněné. Barák jsem si opravdu prohlédl, abych se opravdu ujistil, že tam nikdo není. Kdybych zjistil,že tam někdo je, lahev bych radši zahodil na zem. Když jsem si objekt prohlédl a zjistil, že tam není pohyb ani světlo, došlo k zapálení lahví, zapálili jsme je všechny tři - nevzpomínám si, kdo držel zapalovač. Já měl trochu stížený výhled tou šálou - ale zároveň jsme neházeli, myslím, že první házel David Vaculík, my s Müllerem jsme pak hodili skoro zároveň. Neviděl jsem, co se stane, měl jsem strach, vhodil jsem lahev, praštila o omítku nad oknem, slyšel jsem zvuk rozbitého skla, nevím, zda to bylo okno nebo lahev... Nevím, kam přesně letěly (ostatní lahve), my jsme se nedomlouvali, kdo kam bude přesně házet. Já nehodil plnou silou, nemířil jsem na nějaký cíl, prostě jsem to jenom odhodil na to okno. Pak mi někdo zatáhl za rameno: pojď, jdeme. Sedli jsme do auta a jelo se pryč.