Vážená skupino Kiss, u příležitosti tvých koncertů v České republice (minulý pátek v Ostravě, v neděli v Praze) bych se ti rád omluvil za to, jak moc jsem tě dřív nechápal. V době, kdy jsem se dozvěděl o tvé existenci, jsem totiž byl mladý a blbý. Ohrnoval jsem nos nad spolužáky, kteří na penály a žebradla pečlivě propiskou kreslili tvoje logo. Ono se mi totiž nelíbilo ani to logo. Hlavně jsem ale trpěl naprosto pomýlenou představou, že hudba má být okázale chytrá, že z ní má být slyšet, jak moc její autoři přečetli knížek a kolik desek klasické hudby mají naposlouchaných, a že v té své nadpozemské chytrosti mají psát texty chytré tak strašně moc, až jim nebudou s to porozumět ani oni sami.
Tvoje písničky i image tuhle dětinskou představu popíraly. Pomalované obličeje? Jak prvoplánové. Jazyk vyplazený až k opasku? Nechutné. Primitivní písničky s primitivními texty? Jak... primitivní. Kytara, která vystřeluje rachejtle? To si snad děláte legraci.
Jak dlouho mi trvalo, než jsem v tom všem objevil skrytou moudrost, jež učí, že svého vnitřního idiota (odpusť mi ten výraz, nemyslím to urážlivě) si jeden musí hýčkat, vstupovat s ním v kontakt, dát mu šanci se projevit a odreagovat, aby se mu nepletl do života ve chvílích pro to nevhodných. Není nad to si jednou za uherský rok do sebe pustit trochu toho kraválu a při poslechu se cítit jako kombinace nadsamce a hromovládného božstva, dmout se a zároveň se pochechtávat. Dnes už vím, že rachejtle je logické a správné pokračování kytary jinými prostředky. Kdybych měl penál a propisku, neváhal bych ani minutu. Doufám, že se ti v Česku líbilo, tvým členům přeju hodně úspěchů v osobním i pracovním životě, ať jim make up drží, blesky létají, hromy duní a tydobřevíšco slouží. S pozdravem světu mír a Detroit Rock City! tvůj podepsaný.
