Termínem midcult Umberto Eco určuje dílka, jež si hrají na umění: chtějí používat prostředky vysoké kultury, ale nedosáhnou na ně, a tak je banalizují pro potřeby měšťáckého vkusu. Výsledný bastard nemá ani průraznost „béčkové“ produkce, ani velikost nesmrtelnosti. Je to hra na jako, dudlík pro „obyvatele“ nákupních center. Říct, kdy jde o midcult, bývá těžké a individuální: asi jako odhalit sňatkového podvodníka. Často se totiž jeden chce dojímat natolik, že sám sobě zakáže vidět věci tak, jak jsou – respektive že vlastně nejsou. Jak příjemné může být oddat se neškodně hořkosladkému nytí třeba při oscarovém dramatu Předčítač, které do našich kin nastupuje příští týden. Pokud se divák příběhem nenaplněné lásky nechá unést, zbaští filmu i ty návnady, které jej mají posouvat do kategorie „děl s výpovědí“: zbytečný motiv holokaustu či výpůjčky z děl světové literatury. Komu červená knihovna nestačí, tomu tyhle prostředky přijdou jako pouhé berličky k výšce.
Co potom ale se záblesky popkultury, které dojímají stejně spolehlivě jako koťata v proutěném košíku? Stydlín Paul Potts před dvěma lety v britské soutěži pěveckých talentů triumfoval árií Nessun Dorma. Podobně nepravděpodobná hrdinka davů Susan Boyleová teď sklízí ovace s písní z muzikálu Bídníci. Příslušná videa na YouTube mají desítky milionů zhlédnutí a dojímají se u nich i lidé s televizí neposkvrněným vkusem. Formát oné soutěže je přitom vykalkulovaný do posledního záběru a střihu a realita, již má zachycovat, se vytrácí. S objevem pěveckých zázraků se z definice počítá, přesto však jejich zjevení nepůsobí ani jako kýč, ani jako midcult. Jak to? Ne, neznám odpověď. Jen vím, že vítězů podobných soutěží jsou zástupy – ale fenoménů jako Potts nebo Boyleová jen pár. Je to uklidňující pocit. Na midcultové dojímání v duchu Předčítače existují příručky. Ale věci mezi nebem a zemí, jako je třeba umění, se tak spolehlivě naplánovat nedají. Naštěstí.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
