Zorganizováno to bylo takto: na vyvěšené seznamy hostů, kteří uváděli, co budou číst, se přihlašovali žáci. Každý host dostal dvě skupiny. Mne si vybralo dohromady asi padesát žáků. Čtení trvalo celé dopoledne. Potom nás třída 5. A pozvala na hudební pohádku o Červené Karkulce (Svěrák a Uhlíř). Zpívala celá třída, a bylo to kouzelné! Karkulku zpívala žačka ze 3. třídy. Celý tento program zorganizovala paní učitelka Sieglová a všude byla paní ředitelka Machačová, která si k vizitě schválně vybrala mne.
Nejvíc jsem byl zvědavý, co si hosté ke čtení vybrali. Byl tam ovšem Londonův „Bílý tesák“, Němcové „Viktorka“, Kahounův „Golem“. Dále „Malý princ“, „Záhada hlavolamu“, „Gabra a Málinka“, „Klapzubova jedenáctka“, Werichovo „Fimfárum“. Od Bohumila Říhy „O letadélku Káněti“, od Ivy Procházkové „Myši patří do nebe“, Petiškův „Prométheus“, Šrutovi „Lichožrouti“. Jak vidno, výběr byl generační. Neznám „Lentilku pro dědu Edu“ od Březinové ani „Heidi, děvčátko z hor“. Pan starosta četl Čapkův „Zločin v chalupě“, pan farář „Broučky“, ovšem. Náš Ondráš na titul „Rád bych tu bagroval“ získal partu takových sígrů: chovali se vzorně, a když se jich potom ptal, někteří opravdu chtějí jít na řemeslo. Při pohoštění jsem seděl vedle paní Hůdkové, ředitelky muzea. Četla z „Mokré louky“ od Lanczové. Večer pak řídila v muzeu moje a Ondrášovo zvláštní čtení. To vymyslel a zorganizoval Ondrášův kamarád Zdeněk Ptáček: protekce! Přišlo moc lidí.
Já jsem četl osmákům ze svých „Milých Spolužáků“. Četl jsem tedy vlastně svým spolužákům, ale o sedmdesát roků mladším. Pocit měl jsem zvláštní: netušil jsem tenkrát, že jim to budu číst! Například 20. září 1939: „Dnes nám pan učitel oznámil, že se budeme v začátek vyučování zdravit pozdravem Národního souručenství. Učitel: Vlasti zdar! Žáci: Zdar!“ - Dále jsem jim oznámil, že se ode dneška prodává mýdlo na příděl: měsíčně 1/8 kg. V tělocviku jsme všude začerňovali jméno Československa a já jsem nakreslil nové hranice v Evropě. Dne 18. března se pan starosta přišel podívat, jak šetříme nově natřených lavic. Dne 28. října se bouřili pražští studenti, devět jich bylo zastřeleno a vysoké školy jsou na tři roky zavřeny. Dne 8. 11.: „Na Vůdce byl dnes spáchán atentát, avšak odnesli to jiní...“ Již 269 roků odpočívá učitel národů J. A. Komenský v hrobě v Naardenu. Zápis 6. června 1940: „Dneškem počínaje musejí být po deset dnů vyvěšeny vlajky a o poledni znít zvony. Nějaké vítězství, nevím. Nezajímá mne to.“ Dne 24. června 1940: „Dnes se skončila válka Německa s Francií ve prospěch Říše. Já o politice nepíšu, protože co je pravda, se nesmí, a co není, nechci psát.“
Jak se tento den líbil mým spolužákům, toho se snad dočtu v deníku jednoho z nich za dalších sedmdesát let.
POSLEDNÍ SLOVO
