Petra Nikla (48) jsem zastihla při práci. S hodinářskou pečlivostí přivazoval skleněný krystalek na provázek. Při pohledu přes hranol z plexiskla (autor Ueli Seiller) se barvy na krystalku rozkládaly do duhového spektra. O kus dál malé dítě zápolilo s klikou kovové rolety (Milan Cais), která svým pohybem měnila barvy na stěně. Do toho kdosi šlapal do pedálů kola (Jiří Konvrzek), které místo jízdy rozezvučelo varhanní píšťaly. Když jsme se vydali do podzemí, kde v nádrži stála temná voda, běhala po ní světelná písmena (Patrik Kovačovský) a ze zavěšených vodních zobanů (Zdeněk Šmíd) překapávaly čůrky vody.
Na výstavě Labyrint světla najdete obojí – labyrint v secesních chodbách bývalé pražské čističky odpadních vod i spoustu světla – bílého, barevného, hravého... Lidé kroužící kolem světelných exponátů jako můry se blaženě usmívali, strkali ruce do duhové vodní mlhy a potichu na sebe houkali. Už tak fascinující prostor Ekotechnického muzea, které z čističky vzniklo, nabyl zatemněním na magičnosti.
Spojení čističky a světelných her je dalším z nápadů a realizací výtvarníka a performera, který nenápadně obsadil špici české výtvarné a hudební improvizace. O práci Petra Nikla nadšeně mluví kritici i návštěvníci jeho výstav od Česka po Japonsko. Kdysi vystudoval na AVU malbu, ale je to renesanční všeumělec. Kreslí, fotografuje, skládá hudbu, zpívá, píše verše a pohádky, vyrábí loutky a hraje s nimi divadlo. Jako loutka mu často poslouží i vlastní tělo. Na jevišti na sebe bere podoby ryby, ptáka, dítěte nebo svícnu – to mu na hlavě hořela svíčka a vosk se pomalu roztékal do umělcových vlasů. A na co sáhne, to se mu daří. Jeho knihy jako Pohádka o rybitince nebo Záhádky, které vloni získaly ocenění Magnesia Litera Kniha roku, čtou progresivní maminky svým dětem. A vydaná cédéčka Nebojím se smrtihlava a Přesletec patří k výbavě české intelektuální rodiny. Za to první získal spolu se souborem Lakomé Barky v roce 2004 cenu Zlatý anděl za alternativní hudbu.
Ve svých expozicích Petr Nikl klade na člověka jediný nárok – aby ze sebe odloupal veškeré nánosy dospělého života, kariéry, starostí i schematického uvažování a zkusil si nahmatat, jaký pod nimi je. Jen tak si pohrát. Neváže se k tomu žádné klišé, člověk nemusí předstírat, že v něm stále dřímá hravost dítěte. Jen – jako v případě Labyrintu světla – si může vyzkoušet echo vlastního hlasu v podzemí čističky nebo vstoupit do bělostné obří oční bulvy. Na gigantické oko, které vyrobil právě Nikl, musejí být dva, jeden, který do oka vstoupí a vydá se čočkám na milost, a druhý, který se kochá. Labyrint světla by neměl smysl bez aktivních, hravých návštěvníků. Světelné zázraky jsou tam pro ně připravené, ale musejí do paprsků strkat ruce, otáčet jimi nebo vytvářet bubliny, které se pak promítají na zeď.
„Šlo nám o imaginativní hry, člověk se do nich musí zapojit, ať už dítě, nebo dospělý. Čtvrtina věcí byla vytvořena právě pro toto místo. Mohly by být i po galeriích, ale mám radši, když jsou v prostoru se svou vlastní pamětí,“ říká umělec, který tak trochu připomíná J. F. Sebastiana z filmu Blade Runner. Melancholický genetický designér měl dům plný hraček a malých oživlých postav, kterým říkal přátelé. Přátelé, které si vyrobil. Niklovým pracovním nástrojem je hlavně imaginace, fantazie a hodně excitovaná pozornost.
Do povědomí širší veřejnosti vstoupil Nikl před devíti lety výstavou Hnízda her, jež patří dodnes k nejúspěšnějším počinům Galerie Rudolfinum. „Hnízda her bylo takové velké smetiště, věci se daly přemísťovat a člověk neměl zábrany. Byla to taková permanentní dílna. Návštěvníci s tím různě hýbali a my kolem běhali jako zahradníci a různě to ošetřovali. Jinde to bylo vlastně nerealizovatelné.“ Sedíme v červeném double-deckeru, který jeho majitelé zaparkovali při výstavě a podávají v něm kávu. Petr Nikl mluví tenkým, téměř nezachytitelným hlasem, starostlivě se zamýšlí a váží každé slovo.
Táto, kolik ti je?
Na základě úspěšných Hnízd byl osloven k práci na Expo 2005 v japonském Aiči, které trvalo šest měsíců. „Tam byla průtočnost lidí tisíc osob za hodinu. Nemohli jsme vytvořit smeťák a celý půlrok se o něj starat, tak jsme vytvořili orchestřiště nástrojů.“ Všechno se napevno přišroubovalo k podlaze a prapodivné hudební nástroje vydržely milion sedm set tisíc návštěvníků.
V mnoha recenzích se o autorovi mluví jako o velkém nebo věčném dítěti. Petr Nikl už si ale zvykl. S úsměvem vzpomíná, jak připravoval pro divadlo Archa hru na téma Dítě v dospělém těle. „Když jsem to hrál, slyšel jsem, jak se můj tehdy pětiletý syn nahlas zeptal, mámo, kolik je vlastně tomu tátovi let? Pětačtyřicet?“ Sám sebe se snaží nebrat příliš vážně, protože „přerostlý pocit vlastní důležitosti ho hrozně vytáčí“. „Rád se vysmívám sám sobě a dělám ze sebe šaška. Právě proto, aby mě moje ego nepřerostlo. Jedině tak zůstanu svobodný. Když chci zpochybňovat určité věci, musím zpochybnit sám sebe.“
Vodou v gumákách
Velkým tématem tohoto introverta je příroda, jednoduché fyzikální zákony. „Vždycky mě fascinovaly živly. Když jsem v gumákách brouzdal vodou. Když nasněžilo metr sněhu. Neuchopitelné věci jako hvězdy v silné tmě a tichu na vesnici. To jsou vlastně zázraky.“
K vyděděnci z dospělého světa, pro kterého je dětský a surreálný svět jediný možný, či k alternativnímu intelektuálovi má ale daleko. Kromě výstupů na jevišti v různobarevných hábitech se svíčkou na hlavě či vypelichané plyši je také zdatný produkční a kurátor. Stojí například za léta se táhnoucím projektem Orbis Pictus, interaktivní výstavou zvukových a optických objektů mnoha umělců, která okouzlila Paříž i Florencii.
Na Niklových představeních děti výskají a dospělým se tají dech, ale vlastní nápady překvapují i samotného autora. „To je zcela zásadní zpětná vazba. Pokud se to neděje, tak bych neměl mít tu drzost posílat to ven. Musí mě to ještě nějak přesáhnout.“
Své myšlenky prý nechává volně vytékat. „Když nepustíte ani chlup omylu a odchylky, tak to nemůže být zajímavé ani pro ostatní. Co se děje mimovolně, třeba chybami, může být zajímavější. Jinak by práce byla pouze gesto nebo proklamace. Mám nějaký plán, konstrukci a za tím utíkám jako vlčák. A překážky, které se objeví, přeskočím, abych utíkal za původním zadáním. Ale to, co se nabízí kolem, může být mnohem podnětnější než to, co jsem si zamanul.“ O provokaci k myšlení mluví jeden z nejplašších lidí, kteří se na české kulturní scéně pohybují. Jeho práce má na člověka působit jako jakási rozbuška asociací. „Nemám záměr šokovat nebo rozhodit člověka. Chci mu poskytnout alternativu. Provokovat k myšlení je v pořádku, ale nikoliv jenom provokovat.“
Nápady? Jako balonky
Lidé se k dětství obracejí jakožto k momentu spontaneity a nezkrocené představivosti. Čím je podle Nikla člověk starší, tím větší je jeho tendence žít podle schémat, která si vytvořil. „Zároveň mu to brání být spontánní a občas se zakuklí, aby se nepletl do věcí, které nezná, které nemá v plánu. Spontánní reakce jsou viditelné u dětí, u bláznů, u postižených lidí. To jsou ti, kterým ještě nenarostlo velké ego a dokážou si užívat svůj život spontánně.“ Nemůže však spontaneita způsobit, že z lidí vyhřezne i spontánní zlo? „Samozřejmě.“ Dlouze se odmlčí. Po louce kousek od autobusu poskakují čtyři zajíci. „Ale smyslem není relax myšlení, ale zapojit mysl jinak. Problém je v míře, jak moc člověk lpí, aby bylo po jeho vůli. Bojuju s tím jako každý, ale nikdo z nás neví, které je to nejsprávnější řešení.“
Pro člověka, který přijme Niklovu hru s předměty a slovy, je důležitá fantazie. Co to však je, je lidem vlastní jako dýchání, nebo se její míra liší od člověka k člověku jako talent? „Fantazii má každý, už jenom proto, že všichni máme zkušenost se sny. Pamatujeme si iracionální sny, každý někdy létal ve snu. Vydává se to za cosi nepatřičného, až trapného, přitom právě fantazie může realitu zpřítomnit a rozvinout. Například jedu autobusem, přemýšlím nad následující prací a náhle si něčeho všimnu, třeba mraku nebo ještěrky. Začne mě to bavit a rozvíjím to. Zaujetí přítomností osvobozuje od zaběhnutých schémat. Když budu uvažovat o tom, jak si v budoucnu vytvořím nějaký krásný objekt, nebo přijdu na krásnou myšlenku, tak se mi to prostě nepoštěstí.“
Petra Nikla fantazie vlastně živí, a tak se ptám, zda mu někdy nápady dojdou... Unikají z něj prý jako balonky. „Ale člověk bojuje s permanentní krizí. Zavalen nápady jsem vzácně. A za nápadem by se měl člověk vydat a sledovat ho, kudy jde. Nechávám plynout, co se nabízí. Poté zvolím prostředek, který se mi k tomu hodí nejlépe. Něco se dá jen napsat, něco jen namalovat.“
***
Mým záměrem není člověka šokovat nebo rozhodit. Chci mu poskytovat alternativu. Provokovat ho kmyšlení.
O autorovi| Nora GruNdová, redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
