Rozsahem je srovnatelná s proslulou malířovou expozicí konanou v roce 1990 v Amsterodamu.
VÍDEŇ Nizozemský malíř není na současné vídeňské výstavě prezentován především jako autor známých Slunečnic a autoportrétů. Návštěvník Albertiny mimo jiné uvidí dosud nevystavený obraz ze soukromé sbírky Zahrada v Auvers, šokující krásou barev i kompozice, a mnohé další skvosty.
Celkem je vystaveno 140 děl zapůjčených z jedenapadesáti sbírek z celého světa, včetně pražské Národní galerie. Podle odborníků nabízí výstava nazvaná Kreslené obrazy především nový pohled na van Goghovo dílo. Činí tak především prostřednictvím jeho kreseb, kterých je vystaveno devětaosmdesát a z nichž většina nebyla jen přípravnou skicou na malbu. Pro van Gogha mnohdy znamenala dokončenou práci, o čemž svědčí i jeho dopisy bratru Theovi, považované za malířův deník. Řady kreseb si i jinak velmi sebekritický umělec považoval. Důkazem je například jedna z nejstarších - akt sedící dívky nazvaný Sorrow (Žal), zapůjčená soukromým sběratelem.
„Dnes jsem ti poslal poštou kresbu Sorrow, kterou ti dávám jako důkaz vděčnosti za všechno, cos pro mne udělal. Je to, jak se mi zdá, nejlepší postava, jakou jsem nakreslil. Měl jsem pod papírem dva archy, ty jsem nyní obtáhl a vypracoval. Oba jsem si nechal pro sebe a nerad bych se jich zbavoval...“ píše v dubnu roku 1882 po dokončení zmíněné kresby Vincent Theovi. Jak se rodil slavný obraz Ještě působivější jsou však kresby, jejichž motiv později vyústil v malbu. Z jedenapadesáti vystavených maleb těžko vybrat tu nejzajímavější, protože každá svým způsobem dokazuje velký rozsah van Goghova talentu a jeho citu pro barvu a světlo. Pro návštěvníka je podstatné, že zde má možnost sledovat zrod malby od prvních kresebných náčrtů, a to v průběhu celé jeho tvorby - od Jedlíků brambor (1885) po Bárky na pláži (1888) nebo Ulici v Auvers, namalované na sklonku života.
Albertina, největší výstavní prostor ve Vídni, disponuje několika sály, které se nyní proměnily v hlavní etapy van Goghova pohnutého života svázaného s tvorbou. Každá místnost je naplněna skvělými plátny, ta v sobě odrážejí jak vliv umělcových současníků, tak i jeho osobní rozpoložení. Sestavit mozaiku malířovy kariéry nebylo časově náročné. Vždyť van Gogh pracoval jako umělec pouhých deset roků, z nichž šest lze považovat za učednická léta. Podstatně složitější bylo vybrat pro výstavu jeho nejlepší díla. Ke konci života byl totiž van Gogh schopen dokončit minimálně jednu zdařilou práci denně. Téměř v každém dopise proto Thea prosí o novou zásilku plátna a barev a vypočítává, co všechno již nakreslil či namaloval.
Instalace začíná léty 1880-1885, kdy se Vincent van Gogh potácí mezi hledáním sama sebe, konflikty s rodiči, střídáním povolání a uměleckými pokusy. Mladý malíř v té době žil v Bruselu, Haagu, Nuenenu, Ettenu. Zpodobňoval především těžce pracující, mezi nimiž se pohyboval a s nimiž sdílel nouzi, ale i pohledy na město, továrny, na svůj ateliér zřízený v místnosti pro mandl... Vystavena jsou mimo jiné díla Chudoba a peníze, Tkadlec, Portrét služky, Sedící selka nebo Klečící chlapec. Jejich společným jmenovatelem jsou tmavé barvy a pochmurná atmosféra, živená soužitím s prostitutkou Sien. Na druhou stranu však, zejména u figur, je nepřehlédnutelná kreslířská dovednost, a to jak u kreseb, tak i maleb. Ta je výrazně čitelná již v roce 1882, například u kresby Starý muž v cylindru.
Šťastná Paříž, zoufalství v Arles Citelné osvěžení, zejména v přístupu k barvám, přináší do van Goghovy tvorby příjezd do Paříže v roce 1886. Dosavadní samouk navštěvuje uměleckou školu Fernanda Cormona, seznamuje se zde s Lautrekem, Signakem, Gauguinem a dalšími umělci. Začíná nesnášet svoje dosavadní tmavé obrazy, obdivuje neoimpresionistu Georgese Seurata a jeho plátna vytvořená pomocí barevných teček. Van Gogh vyvíjí vlastní styl spočívající v rychlém nanášení jasných barev v širokých čarách, jako by kreslil štětcem. Především však vnímá bohémské prostředí, bydlí u milovaného Thea a cítí se výjimečně šťastně. Maluje plátna Pařížská pevnost, Alej v Lucemburské zahradě, Pohled na Paříž z Vincentova pokoje v ulici Lépic, ale i obrazy ovlivněné vzpomínkami na Holandsko - Zátiší s tulipány, Montmartre s mlýnem... Hledání většího světla a touha po zářivějších plátnech hnala van Gogha na jih Francie. Příjezd do vysněného Arles v roce 1888 mu však neměl přinést štěstí. Osudové bylo, že ho zde přivítala sněhová vánice, která se na jihu objevuje zcela mimořádně. Je však zaujat svými sny, zběsile maluje, stěhuje se do Žlutého domu, kde plánuje založit Ateliér jihu. Nedbá na vyčerpání ani na první příznaky duševní choroby. Čeká na vysněný příjezd svého vzoru, malíře Paula Gauguina. Pod vlivem těchto událostí vznikají plátna, která z něj - bohužel až mnoho let po smrti - udělají jednoho z nejdráže prodávaných malířů současnosti. V Albertině je většina z nich k vidění - Krajina ve sněhu, Pšeničná pole, Čluny na moři, Pohled na Arles s kosatci, Žlutý dům a mnoho jiných. Plodnou etapu, byť jen krátce, přináší soužití s Gauguinem, kterého k odjezdu do Arles přemluvil Theo.
Mýtus s uchem Nejprve maluje s van Goghem společná témata - Arlesanku, autoportréty, slunečnice. Věčné diskuse a následné hádky, alkohol a snaha ovlivnit jeden druhého ale vedla k hrubým roztržkám. Vyvrcholily incidentem, při němž zřejmě zdatný šermíř Gauguin usekl v sebeobraně van Goghovi kus ucha a odjel. Nicméně van Gogh se již nikdy nezbavil legendy, podle níž si uřízl lalůček břitvou a v kapesníku jej daroval prostitutce Rachel. Faktem zůstává, že po náhlém Gauguinově odjezdu se jeho halucinace a deprese prohlubovaly. Zřejmě také proto, že se na Gauguinově portrétu poprvé zděsil svého nepříčetného výrazu.
Byl hospitalizován v nemocnici v Arles a poté nastoupil na léčení na nedalekou kliniku v bývalém klášteře Saint-Paul-de-Mausole. Nesměl se vzdálit z léčebny, a tak maloval interiér kláštera, jeho zahradu, svoji světničku. Brzy trpěl nedostatkem námětů, a proto se uchýlil ke kopírování svého oblíbeného Jeana-Francoise Milleta. „Domnívám se, že malovat podle Milletových kreseb znamená spíš přeložit je do jiného jazyka než je kopírovat,“ svěřoval se z blázince Theovi. Na výstavě je dokonce i jedno z nejskvělejších van Goghových děl nazvané První kroky, namalované právě podle černobílé fotografie Milletova obrazu. Z této doby pochází i další mimořádné plátno Břečťanový porost, Obilné pole nebo Olivový háj. Van Gogh je na vrcholu, bohužel pije barvy a terpentýn, a tak mu lékaři zakazují malovat. Navzdory smutku Bez práce ovšem nemůže žít. Theo ho proto stěhuje do Auverssur-Oise pod dohled doktora Gacheta, zručného amatérského malíře, který ho však nejenže neuměl léčit, ale zřejmě ukradl i některá van Goghova díla a nejspíše se podílel i na výrobě jejich falz. Pobyt u Gacheta skončil umělcovou sebevraždou, van Gogh se 27. července 1890 v nesmírné osamělosti a strachu z nezajištěné budoucnosti smrtelně postřelil v lánu obilí. Ještě před tím však stačil během dvou měsíců, ve snaze zuřivou prací utéci před vlastní myslí, vytvořit asi 80 obrazů a 60 kreseb. Mezi nimi již zmíněnou Zahradu v Auvers, Krajinu s kupkami sena, Snopy obilí, Déšť v Auvers, Portrét dr. Gacheta a jeho dcery a další.
Naprostá hmotná závislost na Theovi zhoršovala jeho halucinace, ačkoliv mu bratr pomoc nikdy nevyčetl. Navíc nevěřil Gachetovi, kterého považoval za rovněž duševně nemocného. „Vodí-li slepec slepce, nepadnou oba do příkopu?“ ptal se v posledním dopise Thea v narážce na neúčinné léčení.
Van Goghovi ovšem nepomohl ani záblesk úspěchu, prodej jeho obrazu Červená vinice v Bruselu za 400 franků. Bál se snobského prostředí, chtěl pracovat o samotě. Rozdvojená duše sedmatřicetiletého malíře byla vyčerpaná a ani práce mu již nepřinášela úlevu. I na smrtelné posteli stačil Theovi pošeptat svůj trvalý nejsilnější pocit: „Smutek vždy zůstane.“
Sály Albertiny však svědčí o něčem jiném. Až na prvotní tmavé kresby jsou van Goghova plátna plná jasných barev a slunce, jako by jimi chtěl ostatním dodávat optimismus, což se mu i po více než sto letech daří. Stejně jako prodej děl, ačkoli nezdar ho kdysi dohnal k sebevraždě. Nyní se jeho obrazy cení mnohamilionovými sumami - zatím se zastavily na 75 milionech amerických dolarů. Paradoxně za obraz Portrét dr. Gacheta.
***
Roztržky vyvrcholily incidentem, při němž zřejmě zdatný šermíř Gauguin usekl v sebeobraně van Goghovi kus ucha a odjel
