Zemřela Věra Jirousová. Její syn Tobiáš mi v sobotu navečer poslal zprávu, že mámu postihla rozsáhlá mrtvice a že to vypadá špatně. Ráno jsem měl v mailu sdělení ze dvou hodin v noci, že umřela.
Básnířka a kunsthistorička Věra Jirousová byla okouzlující stvoření, jež v národu zjevů spíše robustních a zavalitých činilo dojem, že se tu objevil skřítek. Byla tak drobounká, že by jí člověk za větrného počasí poradil, aby nevycházela na ulici. Kromě dětí, Tobíka a Sáry, jí bylo nejbližší ptactvo, spřízněna se cítila být s volavkou popelavou, jejíž zručně provedenou siluetu připojovala k svému podpisu. Základní dojem z její bytosti byla úžasná schopnost měnit cokoli v estetický zážitek či jev a svým subtilním zjevem kultivovat svět náš vezdejší.
Přitom ten svět, ve kterém Věra žila, byl všechno jiné než lahodné a čarovné území z jejích lyrických básní (vyšly v celku jako Co je tu a co tu není, Torst, 1996) nebo básnických próz Krajina před bouří (Lidové noviny, 1996). Věra, která přišla na svět 25. února 1944, což znamená, že v pátek se dožila 67 let, prožila dobrodružný, až heroický život.
Pražské děvče ze spořádané rodiny a studentku kunsthistorie přivedl osud a nekonformní povaha do centra českého undergroundu se všemi jeho okolnostmi. Byla platnou členkou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Stala se součástí široké rodiny kolem Plastic People a legendárního útočiště v Ječné. Zvládla nejdivočejší roky Ivana Jirouse, jehož jméno - vedle Havla nejpronásledovanějšího disidenta - si nechala možná i ze vzdoru. Studii o její poezii napsal Václav Černý, což se nestalo někomu jen tak. Zažila roky šikan ze strany StB, říkala pak, že na tom musí být režim hodně špatně, když jej ohrožuje drobná žena s malými dětmi. Odešla na venkov, do Kostelního Vydří, kde se starala o dobytek a kydala hnůj vidlemi, které jí sahaly nad hlavu. Možná že i podle ní napsal Egon Bondy svou vizi alternativního žití, Invalidní sourozence. Teprve po listopadu mohla pracovat ve své oboru. Pořádala výstavy, psala o umění, v polovině 90. let pracovala v kulturní rubrice Lidových novin. Její celoživotní láskou byl básník Bohuslav Reynek, za nímž za jeho života jezdila do Petrkova. Její poezie připomínala křehké grafiky tohoto tichého mistra. Připomínala je i sama Věra, jež se, kdo ví, na zem vrátí jako vlaštovka nebo volavka popelavá. Básnířky to tak mají slíbené.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN
