Lidovky.cz: Hru Ježíškova armáda jste napsal přímo pro Divadlo Komedie. Z jakého důvodu jste si ho vybral?
Divadlo Komedie si vybralo mě, a již podruhé, protože před několika lety si vybrali moji hru Rozkvetly sekery. A s režií pana Štěpánka jsem byl velmi spokojený. Soubor to udělal s velkou chutí, a na rozdíl od slovenské inscenace dali do té hry obrovskou nostalgii, čímž si mě vlastně získali. Myslím, že jsme si sedli i lidsky, takže potom přišlo oslovení znovu a já jsem souhlasil.
Lidovky.cz: Kdybyste měl děj hry shrnout do pěti vět, jaké byste použil?
Někde v Čechách nebo na Slovensku a možná kdekoli v postkomunistické Evropě zaniká malá železniční stanice, protože je nerentabilní a časy se strašně změnily. Lidé přicházejí o práci a ve snaze zachovat si vlastní důstojnost přemýšlejí, jak přežít. Jednoho napadne, že by mohli své lidové zvyky doslova zkapitalizovat. Vycestují do Vídně s Betlémem, který před rokem zinscenovali pro své děti a pro své přátele. Celé to dopadne velmi tragikomicky a vlastně toto podobenství "jak nezaměstnaní vyrážejí do Vídně" předvádět vánoční zvyky, je podobenstvím o stavu dnešní víry, který je velmi neutěšený a teď nemluvím ani o Čechách ani o Slovensku, ale o širším prostoru střední Evropy.
ČTĚTE TAKÉ: |
Lidovky.cz: Máte na mysli víru v Boha?
Ano.
Lidovky.cz: Myslíte, že ji postrádáme?
Myslím si, že už ji dokonce ani nepotřebujeme. Tedy ve velkém procentu obyvatel. Mimochodem, já nejsem věřící. Když se nad tím zamýšlím, asi bych jako Václav Havel připustil, že je něco nade mnou, co mě řídí, ale nenazval bych to „Bohem“ a určitě to není ten vousatý pán v teplácích, který nám přiděluje dárky prostřednictvím svého malého syna.
Lidovky.cz: Co je podle vás největším problémem lidí? Mluvil jste o důstojnosti v kontextu s hlavními hrdiny vaší hry. Je tak důležitá?
Netrufám si mluvit za lidstvo, mluvím pouze za region, který znám - a to je Slovensko. Ani za Českou republiku bych si netroufl reagovat. Je to zřejmě neodvaha žít ve svobodě. Je to strach žít ve svobodě. Protože ta nesvoboda, kterou jsme tady měli – 40 let bylo všechno jasné, postarali se o nás, platy byly, i když bídné, bydlení ačkoli v panelácích, v obchodech bylo to, co bylo, ale když jste byli šikovní dokázali jste ledasco sehnat. Mnohým lidem to stačilo. Dokázali se i dostat za hranice, sehnat si knihy, chodit na filmy, orientovat se. Ale najednou, když se všechno otevřelo a máme možnost cestovat, žít a poznávat, mnoho lidí se toho leklo.
Lidovky.cz: Myslíte, že svoboda je možnost cestovat a poznávat?
Nejen to, proboha. Také přemýšlet, zakládat nezávislá vydavatelství – to je pro mě svoboda. Zvolit si zaměstnání jaké chci, odejít ze zaměstnání, anebo i nepracovat - je svoboda. Vždyť za to se kdysi zavíralo. Samozřejmě, k tomu patří i cestování a poznávání. Svoboda jinak chutná mladým lidem, kteří scestují celý svět tak, že bych jim skoro záviděl, kdybych už neměl padesát pět, a jiná svoboda je svoboda padesátníka, který je rád, že ještě může do důchodu pracovat a oni ho nevyrazí. Je to velmi relativní.
Lidovky.cz: Myslíte tedy, že svoboda je věc individuálního vnímání?
Ano, je to velmi individuální. Některé lidi to tak zaskočilo, že se té svobody začali bát.
Lidovky.cz: Hra Rozkvely sekery se týká mezilidských vztahů, lásky a jejího protipólu - nenávisti. Máte pocit, že jdou v životě opravdu ruku v ruce?
Asi všichni, kdo jsme poznali lásku a patříme k těm reálně myslícím a žijícím, jsme poznali i její druhou polohu – nenávist nebo zkrátka konec vztahu, který sice ne vždy musí znamenat nenávist, ale řekněme, že po několika společných letech života je to stejně špatné.
Lidovky.cz: Život jednotlivce je kombinací vztahů, které vytváří. Věříte na osudovost těchto spojení?
Je to individuální. Někdo je šťastný člověk a své vztahy řeší bezbolestně a někdo dlouhé roky není schopen žádný vztah navázat. Možná i vědomně.
Lidovky.cz: Co je podle vás harmonie, dá se najít jinde než v sobě samém?
Asi ta nejhlubší, možná ta jediná, je v nás samých. Protože jestliže v nás neexistuje a je okolo nás, tak si jí ani nemusíme všimnout a tím pádem jakoby neexistuje. Myslím, že pouze ta vnitřní harmonie je nejpodstatnější. Podstatná je také harmonie těch velkých společenstev. Řeknu to na "první dobrou" – je zásadní, že není válka, že není napětí. To je absolutně důležité. A to že se na popud politiků lidé všelijak popichují a provokují, to je všechno v pořádku, pokud nevytáhneme bodáky jako před sto lety.
Lidovky.cz: Co byste popřál divákovi, který přijde do Divadla Komedie shlédnout vaši hru Ježíškova armáda?
Popřál to, co odemne divadlo chtělo, když mi hru "zadávalo". Nejmenovaný herec řekl: "Proboha, pane Klimáčku, napište něco veselého. Já jsem vyšel ze školy a pořád hraju samé rakvičkárny." Napsal jsem to velmi rád, ale ten smích bude, jak říkají ruští klasici, "přes slzy". Doufám, že tam bude více toho smíchu. A když se budeme něčemu smát, bude to smích o něčem. To není komedie, která generuje pouze humor, ale je to o té již zmiňované důstojnosti, kterou se pokoušíme najít a někdy tak zoufale, že jsme směšní. A tento humor já mám rád.
Lidovky.cz: Nemáte obavy z toho, že humor, který předkládáte není tak jednoduchý, jak jsou dnešní lidé zvyklí?
Já takhle prostě píši.
