Oslava vstřeleného gólu však mívala ještě skromnější podobu. „V padesátých letech, v éře Bicana nebo mého táty, se slavil gól stiskem ruky, maximálně poplácáním po rameni. To bylo takové gentlemanské, možná odpovídající době,“ vybavuje si.
Někdejší gólová radost mu nepřišla spoutaná, dokud nepoznal, že to jde i jinak. „Přišla éra Brazilců a Pelého – ten zvedl ruku a smál se na celé kolo, to bylo prima. Pak se to měnilo, hráči si začali skákat na záda a podobně. Mně to nevadilo, pokud se útočník nevěšel na bariéry. To nemusím, oslava gólu musí mít úroveň,“ přemítá.
Ani proti současným oslavám ikona Slavie nic nemá.
„Třeba salto, to je přece výkon. Nebo taneček, který svého času poprvé předvedl na mistrovství světa kamerunský útočník Roger Milla. Je to spontánní projev radosti, který k fotbalu patří. Víc by se mi ale líbilo, kdyby se hráči snažili vymýšlet něco originálního. Je to těžké, ale věřím, že koumáci ještě nevymřeli.“
A když se Veselému nějaká oslava nelíbí, vzpomene si na sovětské hokejisty. „Michajlov, Petrov a Charlamov předvedli báječnou akci, ale na oslavu gólu o sebe jen brnkli rameny. Oni se snad nesměli radovat!“
