„Při závodě nejsem schopen prodat, co umím v tréninku,“ zoufal si Verner.
Po kolikáté už český krasobruslař selhal poté, co jeho mysl neunesla tíhu odpovědnosti...
Svoje nepříliš veselé představení zakončil katastrofálně – upadl při krokové pasáži...
„Použiju přirovnání k muzikantům,“ zamyslel se nad opětovným Vernerovým výpadkem psycholog Jeroným Klimeš.
„Dělí se na pódiové a studiové muzikanty. A Verner je klasickým příkladem studiového hráče. Hraje lépe ve studiu než na pódiu.“
Při hledání příčin Vernerových kolapsů použil Klimeš tzv. YerkesDodsonův zákon.
„Verner podává optimální výkon ve střední úrovni stresu. Když míra stresu naroste, jde jeho výkonnost dolů, stejně jako když má naopak malou motivaci.“
Aneb když se začne snažit až příliš, lze očekávat na ledě malér.
Co ale s tím? Jak Vernera opět vrátit do času, kdy v roce 2008 vyhrál mistrovství Evropy?
„Musí si myslet, že na olympiádě je především proto, aby udělal lidem radost, a ne proto, aby soutěžil. Je nutné, aby si řekl – jsem tu, abych lidem cosi ukázal. Když spadnu, nic se neděje. Jsem jejich služebník, který nemá jiné přání než učinit ty ostatní šťastnými.“
Jasné, srozumitelné. Dokážou ale tohle všechno Vernerovi jeho trenéři Vlasta Kopřivová a Michal Huth vysvětlit?
