Rozsáhlá dvojvýstava prý vznikla náhodou. Zatímco jeden tým pracoval na Mondrianově retrospektivě, další připravoval De Stijl. Vzhledem k úzkým vztahům mezi malířem a skupinou bylo logické projekty spojit. Mondrianovo dílo se v podobném rozsahu do Paříže vrací po čtyřiceti letech. Francouzská metropole pro něj přitom představovala místo, kde prožil nejpodstatnější roky své kariéry a kde se stal umělcem, kterého dnes zná celý svět. Kvůli nevděčné Paříži si i pofrancouzštil jméno: z původního holandského Mondriaan se tu stal lépe vyslovitelný Mondrian. Změna jména znamenala i rozchod s minulostí. Do své čtyřicítky se Mondrian hledal, v Holandsku se zabýval tradiční krajinomalbou a později opatrným modernismem. Vše ze směnilo, když uviděl kubistické obrazy. Rozhodl se za nimi odstěhovat do Paříže, epicentra kubistické revoluce. V Paříži žil v letech 1912 až 1914, poté ho světová válka odřízla v Holandsku. V Paříži žil opět v letech 1919 až 1938, dokud ho odsud nevyhnala další válka. Během první světové války měl čas přemýšlet o hlubších důsledcích kubismu a rodícího se abstraktního umění. Využil k tomu svého dřívějšího zájmu o teozofii, mystické učení propojující spiritualitu s vědou, a četbu filozofických knih. Své rodící se názory konzultoval s malířem Theem Van Doesburgem, který v roce 1917 založil časopis De Stijl (Styl). Kolem něj se zformovala stejnojmenná umělecká skupina, působící v letech 1917-1924. Vedle malířů Theo Van Doesburga a Mondriana do ní patřili i architekti Gerrit Rietveld, J. J. P. Oud a další.
Všichni tito tvůrci se hlásili - ať už v tvorbě, nebo teoreticky na stránkách časopisu - k myšlence neoplasticismu. Tento nový druh výtvarného umění se měl od přírodní reality dopracovat k realitě vyšší, abstraktní. Malíři skupiny omezili svůj výtvarný slovník na základní barvy a geometrické tvary. Bývalý krajinář Mondrian dospěl k názoru, že pravé umění musí být co nejvzdálenější od přírody. I to byl důvod, proč nepoužíval zelenou barvu. Stejně radikálně chtěl potlačit prostorovou iluzivnost obrazu a jakékoliv odkazy k viditelné realitě. Architekti De Stijlu se snažili podobné principy převést do architektury nebo nábytkářství. Mondrianovi a skupině De Stijl nešlo jen o nový styl malování nebo architektury, ale jejich ambicí bylo vytvořit nové umění, které propojí všechny umělecké žánry do jediného, absolutního uměleckého projevu, jakéhosi pravoúhlého životního stylu. Jeho výsledkem měla být nejenom výtvarná harmonie, ale i harmonie společenská, protože obě oblasti spolu nutně souvisí.
Z tohoto hlediska je ústředním dílem výstavy v Centre Pompidou rekonstrukce Mondrianova pařížského ateliéru v čísle 26 na rue du Départ. Byla vytvořena podle dokumentárních fotografií z roku 1926. Místnost měla černou podlahu, ten nejnutnější nábytek a vertikální bílé stěny, na které si Mondrian lepil obdélníky základních barev. Testoval si tak různé kompozice, ale současně se nemůžeme ubránit dojmu, že umělec vlastně žil uprostřed jednoho ze svých obrazů, v třídimenzionálním neoplasticistickém díle. Když se pak podíváme na jeho malby, uvědomíme si, že vlastně nikde nekončí, za jejich rámy si můžeme představit pokračování až do nekonečna. To byl zárodek ideálního světa budoucnosti, příprava na absolutní umění pravých úhlů a základních barev, ve kterém měla rovnováha tvarů a barev přinést i realizaci sociální a spirituální utopie.
Mondrian / De Stijl
Centre Pompidou, Paříž, do 12. března 2011
