Můj rodný domek zbořili, aby mohli postavit vjezdní bránu stadionu, který teď hnije a chátrá. Denně chodím okolo a je mi z toho bolestně. A ještě se z balkonu musím dívat na ty nevzhledné stožáry umělého osvětlení, které hyzdí vesnici,“ povzdychne si ve svém současném drnovickém domě bývalá starostka Antonie Dvořáková. Právě její Drnovice byly první vískou v nejvyšší fotbalové soutěži.
Ambiciózní rodáci
Nebyly to jenom Drnovice, ale také Blšany, Lázně Bohdaneč, Ratíškovice, Poštorná, Slušovice a Dolní Kounice. Všude tam se po roce 1989 hrála první nebo druhá fotbalová liga, ačkoli to při pohledu na velikost obce zní neuvěřitelně. Příběhy sedmi českých a moravských vesnic mají přitom podobný scénář. Místní ambiciózní rodák s vášní pro fotbal začal po revoluci podnikat, načež svou energii i vydělané peníze investoval do fotbalového rozvoje své obce. „V sousední vesnici bych to neudělal,“ tvrdí Rudolf Baránek, jehož Poštorná to kdysi dotáhla k postupu do první ligy, i když se ho nakonec zřekla.
Dávat miliony do zábavy pro pár stovek či tisíc lidí vypadá bláznivě. „Já měl fotbal místo automatů, byl jsem na něm doslova závislý. Dařilo se mi a chtěl jsem víc a víc. Nacpal jsem do něj ze svého skoro 150 milionů korun,“ naznačuje drnovický mecenáš Jan Gottvald, že šlo skutečně o činnost iracionální.
Romantika Petra Čecha
Vesnickými kluby prošla řada osobností českého fotbalu a některé v nich nastartovaly hvězdnou kariéru. Ukázkovým příkladem je brankář londýnské Chelsea a české reprezentace Petr Čech. „Pro mě to byla taková fotbalová romantika,“ vzpomíná Čech na klub, za který poprvé chytal českou ligu.
A tahle fotbalová romantika uchvátila řadu hráčů i trenérů, kteří vesnickými kluby prošli. „Lidé byli skvělí. Někdo přinesl vajíčka, jiný zase výslužku ze zabijačky,“ usmívá se i po letech Radek Drulák, který v Drnovicích prožil nejlepší léta kariéry.
Trenér Vlastimil Palička si zase užíval vRatíškovicích: „Připadal jsem si jak ve filmu Vesničko má středisková. Bydlel jsem na stadionu a hrozně se mi líbilo, jak mě budilo ptačí cvrlikání. Pak jsem si šel přes ves pro noviny a poslouchal místní rozhlas, který oznamoval, kdy bude ordinovat gynekolog.“
Nejvíce ale přirostlo vesnické angažmá k srdci Františku Komňackému. Současný trenérský asistent u národního týmu přišel do Drnovic ještě v osmdesátých letech jako hráč, ale nakonec tu i trénoval, postavil si v obci u Vyškova domek, ve kterém dodnes bydlí, a jeden čas dokonce coby vystudovaný pedagog dělal ředitele místní základní školy. „Oslovili mě s tím, že nikoho nemají, tak jsem se přihlásil do konkurzu a vyhrál ho. Na stadion jsem to měl sto metrů, takže to šlo krásně spojit s trénováním. Rád na ten rok vzpomínám,“ říká Komňacký.
Děti v popelnicích
Jenže ne pro všechny byl velký fotbal na vesnici idylou. Nejméně radosti měli hlavně v případě tří ligových obcí starostové.
„Když Atlantik postoupil do první ligy, jela jsem radši na instruktáž ke kolegyni do Drnovic, které měly s nájezdy fanoušků a náporem aut při zápasech nejvyšší soutěže hodně zkušeností,“ dává k dobru někdejší starostka Lázní Bohdanče Květoslava Jeníčková.
Antonie Dvořáková si její návštěvu pamatuje a poradit, co může přítomnost obce vprvoligové společnosti přinést, jí nedělalo problémy. Zkušeností měla dost. „Byla i taková období, že nám ti ožralí fanoušci naházeli děcka do popelnic. Děcka pak přišla domů a stěžovala si, načež rodiče vtrhli na radnici a bylo zle,“ loví z paměti Dvořáková a pokračuje: „Kolikrát jsme šli v neděli do kostela a na hřbitov a před kostelem i po hrobech se váleli opilí fanoušci, no to byla hrůza.“
Obě dámy dokážou na sportovní slávě svých obcí najít také plusy. Fotbal dokázal jejich domovinu zviditelnit. „Ale trochu mě zlobilo, že lidi říkali: ‚Jo, Bohdaneč, to je tam, co se hraje ten fotbal.‘ A nikdo neřekl: ‚To je tam, kde mají ty výborné lázně,‘“ stěžuje si naoko Jeníčková.
Drnovická starostka Dvořáková zažila ve své dědině i zápasy reprezentace nebo Poháru UEFA proti Mnichovu 1860. „Znali nás pak i za hranicemi. Jeli jsme třeba z dovolené a ukázalo se, že Drnovice znají i policisté někde na maďarské hranici. To mě samozřejmě těšilo,“ říká Dvořáková.
Obě se ale shodnou také na tom, že neměly nejlepší vztahy s majiteli klusoutěž bů, které v jejich obci způsobily poprask. Hlavní problém byl v penězích a stadionech. „Chtěli postavit další tribunu, které by musela ustoupit mateřská škola. Na to jsem Honzovi Gottvaldovi řekla, ať na mě dýchne, že se zbláznil, abychom bourali tak pěknou školku,“ vypráví Dvořáková.
S odcházejícími sponzory po ní chtěl Gottvald i finanční příspěvek na provoz stadionu, který v dobách největší slávy spolkl sedmdesát milionů korun ročně. „Ale my jsme měli rozpočet nejvýš osm milionů a svoje nutné výdaje. Nemohli jsme je cpát do fotbalu, i když i já jsem se třeba ráda pochlubila a provedla návštěvy stadionem. Ale obecně si myslím, že velký fotbal na dědinu nepatří,“ říká Dvořáková.
Trávník obsadili krtci
Čas dal drnovické starostce za pravdu. S přelomem tisíciletí doba porevoluční hojnosti (a právního chaosu) skončila a vesnickým velkoklubům došly peníze. Sponzoři odešli a někteří z mecenášů měli opletačky se soudy.
Gottvaldovi hrozilo za hospodářskou trestnou činnost až dvanáct let vězení, nějakou dobu se skrýval, ale nakonec se sám přihlásil na policii a vyvázl s třímilionovou pokutou za neprůhledné obchodování s řepkou olejnou ve firmě Setuza, v níž byl předsedou představenstva. Chvalovského případ více než miliardového úvěrového podvodu se táhne dodnes.
Kocovina po fotbalovém mejdanu se ves od vsi liší. Nejhůř dopadli v Lázních Bohdanči. Ještě v roce 1998 se v tamním areálu, ke kterému patří i rybník Bašta, proháněli prvoligoví fotbalisté. Dnes by si tam okamžitě vymkli kotník, protože na trávníku je krtinec vedle krtince. Střídačky nejsou přes trsy plevelu skoro vidět, budova se zázemím se rozpadá, nový je na ní jen ptačí trus. „Naposledy jsem tam byl v roce 2003. Od té doby jsem už kolem ani nejel. Vadí mi to a bolí mě to,“ říká někdejší mecenáš a majitel klubu Jiří Novák.
Také jemu došly peníze a stadion se pokusil odprodat městu. Jenomže to si provoz areálu na svoje bedra vzít netrouflo. Jen rybník obhospodařuje místní rybářský spolek. Zbytek má v gesci správce konkurzní podstaty. „Tím vzestupem se přetrhla tradice venkovského fotbalu. Když tam byl plácek se šatnami, tak se tu vždycky něco kopalo – jako na každé vesnici. Ale příchodem první ligy se tohle změnilo. Venkovský fotbal prostě zmizel. Teď chodí kluci hrát do okolních vesnic. Je to škoda. To hřišťátko, kde by se kopala nějaká nižší soutěž, tu chybí,“ lituje zásahu do života obce bývalá starostka Jeníčková.
Aspoň IV. třídu, tedy úplně nejnižší soutěž ve fotbalovém „pralese“, hrají Dolní Kounice. Malebné městečko nedaleko Brna, které pamatuje strmý fotbalový vzestup, jeden rok ve druhé lize a potom rychlý a hluboký pád.
„Pět sprch, dva záchody, masérský stůl,“ vypočítává na IV. třídu nevídané vybavení obrovské šatny s ligovými parametry současný předseda klubu Pavel Duba. Právě on se spolu s několika dalšími nadšenci stará o to, aby fotbal v Dolních Kounicích přežil, i když na jeho zajištění už nejsou miliony. Naopak je třeba vážit si každé koruny.
„Rozpočet máme asi sto tisíc na rok a většinu si musíme vydělat sami. V létě pořádáme zábavy, v zimě plesy a občas si vypomůžeme brigádou na hřišti. Fungujeme a to je hlavní,“ říká Duba, kterému podle tabulek přispěje každý rok do rozpočtu i fotbalový svaz. „Loni poslal dva tisíce, to je pěkná částka. Ale nestačí ani na prací prášek na dresy,“ ironizuje Duba.
Vy kurvy čubácký!
Těžké časy zažívají také samotní fotbalisté, kteří za bývalé ligové vesnice hrají. Jejich předchůdci na cestě vzhůru nadělovali týmům z okolních vesnic debakly. Teď se karta obrátila a přišla šance na revanš. „Není zápasu na hřišti soupeře, abychom neslyšeli kecy typu, že přijela druhá liga, a posměšky, že se teď plácáme v ‚pralese‘,“ popisuje kounický předseda Duba.
Ještě hůř jsou na tom ve Slušovicích. Druhá liga se tam hrála nejen v 90. letech, ale jeden čas i za minulého režimu v době Čubova slušovického zázraku. „Tolik kabin, saunu, bazének, to tu nemá na úrovni krajského přeboru nikdo,“ vyzdvihuje areál, který místním fotbalistům zbyl z časů vyhlášeného JZD, starosta Slušovic František Pavelka. Jenže daní za materiální nadstandard jsou až nenávistné reakce okolí.
„‚Vy kurvy čubácký!‘ křičeli na nás všude, kam jsme přijeli, když jsem trénoval divizní dorost. Já těm lidem říkám, ať neblbnou, že většina těch kluků už ani Čubu nezná. Ale to jsem je vždycky ještě víc rozzuřil a řvali na mě, ať táhnu zpátky do Čech,“ vypráví sekretář FC Slušovice Lucien Rudl, který o sobě přízvukem snadno prozradí, že zValašska nepochází.
Doba, co se nevrátí
Měly velikášské projekty vesnických mecenášů z devadesátých let smysl? Pro některé jednotlivce ano. „Přestup do Blšan bylo jedno zmých nejlepších životních rozhodnutí. V Plzni bych v té době šanci chytat ligu nedostal,“ myslí si Petr Čech. Zároveň ale gólman londýnské Chelsea uznává: „Obecně se ukázalo, že hrát velký fotbal na vesnici smysl nemá. Třeba v Anglii o žádném podobném případu nevím, tam hrají ligu jen kluby se silným zázemím fanoušků a sponzorů.“ V českém prostředí byly nejvytrvalejší vsí Drnovice, které hrály první ligu jedenáct let. „Podstatné je, že za vzestupem takového klubu stojí obyčejně jednotlivec. Takže to bývá krátkodobá záležitost,“ všímá si společného rysu velkého fotbalu v malých obcích někdejší trenér české reprezentace Karel Brückner, který před šestnácti lety v Drnovicích krátce pracoval.
Život v bývalých ligových vesnicích se vrací do běžných kolejí. Někde je to kvůli nepřehlédnutelnému pomníku ambiciózních rodáků těžší, ale třeba v Ratíškovicích podle fotbalového hřiště ani nepoznáte, že jste v někdejší druholigové obci.
V Blšanech se snaží vydrápat se alespoň do třetí ligy, Drnovice na jaře vyhrály okresní přebor a už potřetí v řadě postoupily. A chystá se i jeden návrat. „Podluží si druhou ligu zaslouží a já ji chci do Poštorné vrátit,“ říká majitel zdejšího Tatranu Rudolf Baránek.
Jenže Poštorná je čtvrtí města Břeclavi. Těm, kteří žili ligovým fotbalem ve svých malých obcích, zůstanou už jen vzpomínky na nevratné specifikum české společnosti devadesátých let.
***
Ligový fotbal
/ rok / počet obyv. / kapacita st.
? Blšany (okres Louny)
1. liga / 1998–2006 / cca 450* / 2300
? Dolní Kounice (okr. Brno-venkov)
2. liga / 2002–2003 / 2304 / 3136
? Drnovice (okres Vyškov)
1. liga / 1993–2002, 2004–2005 /
2287 / 6616
? Lázně Bohdaneč (okr. Pardubice)
1. liga / 1997–1998 / 3280 / 8000
? Poštorná (okres Břeclav)
2. liga / 1995–2000 / 24242** / 7230
? Ratíškovice (okres Hodonín)
2. liga / 1999–2002 / 4029 / 1500
? Slušovice (okres Zlín)
2. liga / 1995–1996 / 2973 / 7000
* s přidruženými obcemi 977
** údaj pro celé město Břeclav
VeSNIČTí MeCeNášI ? František Chvalovský (Blšany) Snaží se, aby soudy uznaly jeho nevinu v případu úvěrového podvodu, který se táhne od roku 2001. nevystupuje na veřejnosti, nedává rozhovory, vyčkává a střeží si své soukromí. ? Jan Gottvald (Drnovice) provozuje rodinný hotel v Lulči nedaleko Drnovic. Jezdí svým luxusním vozem na zmrzlinu do Vídně. ? Jiří Novák (Lázně Bohdaneč) podniká. Své fotbalové aktivity přestěhoval o několik kilometrů dál, do rodných Živanic, kterým díky své známosti s bývalým poslancem oDS Danielem petruškou zajistil dotaci 7,5 milionu korun.
O autorovi| Jan Kaliba, foto Štěpán Kačena, autor je redaktorem ČRo 1 – Radiožurnálu Více na www.rozhlas.cz/ zpravy/fotbalovevesnice jan.kaliba@rozhlas.cz
