LN: Posledních 44 let jste pracoval pro Associated Press (AP), nejstarší a největší zpravodajskou agenturu na světě. Naposledy jako editor pro novinářskou etiku a novinářské standardy. Změnila se za ony čtyři dekády nějak novinářská etika?
Nemyslím, že se změnily principy jako takové. Příchod internetu ale vytvořil tlak, kterému nebyli všichni novináři schopní adekvátně čelit. Lidé na některé věci spěchají. Říkají si: „Vždyť je to na Twitteru!“ Pravda je ale taková, že všechno bude nejdřív na Twitteru, ať už je to pravda nebo ne. Jestli svým životním cílem učiníte to, že budete rychlejší než Twitter, neuspějete jako profesionál. Měli bychom mít na paměti své etické zásady a nenechat se strhnout tím, že všichni na Twitteru říkají tohle anebo něco jiného. Měli bychom přinášet profesionalitu, fakta a analýzy.
LN: Je tedy onen časový tlak největší nešvar, kterému současná žurnalistika čelí?
Ano, myslím, že je to právě ten časový tlak. Některé novinářské organizace ovšem musely i kvůli ekonomickým problémům snížit počty lidí. A pak jsou tu také nová média. Je tu stále víc lidí, kteří produkují videa a fotografie nebo různé projekty virtuální reality. Někdy ovšem za tím vším zaostává diskuze o etických otázkách. Začínají natáčet a fotit lidé, kteří to nikdy předtím v životě nedělali. Poprvé v životě natáčí na svůj iPhone třeba demonstraci. Vědí vůbec, jak je důležité natočit pozadí celé demonstrace, ukázat, kolik je na ní lidí? Nebo natočí jenom tři nebo čtyři lidi a vytvoří dojem, že to je mnohem větší akce, než tomu je ve skutečnosti? V době, kdy si každý myslí, že je novinář, se musí opravdová žurnalistika držet svých standardů a etiky, nebo ji to jednoduše pohltí.
LN: Tohle všechno ale ostře kontrastuje se současným trendem občanské žurnalistiky. Měla by snad zůstat žurnalistika exkluzivní záležitostí profesionálů?
Myslím, že tu stále existuje jistá věc, jako je profesionální žurnalistika. Je to profese a jako taková by měla mít své místo. Veřejnost by měla přispívat, ale tvrdit, že všichni jsou novináři, by znamenalo, že novinář není nikdo. Musíme mít nějaké profesionální odlišení, nějaké profesní standardy.
Kam až můžu jako mluvčí zajít? Se Zemanem souzníme, líčí Ovčáček |
LN: Jaké by měly mít zpravodajské organizace hranice, co ještě zveřejnit a co už ne? Objevuje se třeba množství videí Islámského státu a některá média se je rozhodla zveřejnit, zatímco jiná ne.
Řekl bych, že bychom měli zveřejňovat jen to, co je skutečně objevné. Pokud se objeví nějaká opravdu důležitá zpráva – i třeba video IS -, pokud je to skutečně důležité, pak bychom z něj měli zveřejnit několik vteřin. Pokud je ale doprovázená třemi minutami propagandy, pak si to nezaslouží zveřejňování. Novinařina by se neměla stát přepravním pásem pro propagandu. Musíme do situace vnést svůj vlastní úsudek. IS má přeci svůj Twitter, svoje weby. Nepotřebuje nás, abychom opakovali jeho propagandu.
LN: V době, kdy jste pracoval v AP, se tato agentura ale rozhodla třeba nezveřejňovat ani dánské karikatury proroka Mohameda s bombou místo turbanu nebo později také karikatury Charlie Hebdo. Proč?
Důvodem bylo, že jsme sami sebe nevnímali jako dopravník materiálu, který je určen k tomu, aby provokoval a vyvolával hněv a vysmíval se některým lidem na základě jejich náboženství, národnosti a podobně. Nechceme být platformou pro pobuřující materiál. Ve světe takové věci kolují neustále a kdokoliv si je může najít na internetu.
Tím se dostáváme k otázce, co je zpravodajská organizace. Měli bychom publikovat vše, co někdo zveřejní? Taková organizace přece už existuje - jmenuje se Google. Nebudeme přece rychlejší než Google ve zveřejnění karikatur Charlie Hebdo. Koneckonců, je třeba aby organizace věděla, jaké jsou její hodnoty, vážně o nich uvažovala a řídila se jimi. A také aby v tom byla transparentní. Noviny nebo weby by měly mít soubor hodnot, kterým čtenáři rozumí. Nemusí je sice mít rádi, můžou si proto vybrat někoho jiného, ale novinařina musí jít ruku v ruce s hodnotami. Jinak je to jen kanál informací.
‚Vymyli mu mozek.‘ Muž v Británii poznal na videu IS mezi zabijáky třináctiletého syna |
LN: Pokud ale chcete tyto zásady ctít, nutíte přitom čtenáře nebo posluchače, aby se od vás odvrátil a našel si dotyčné věci nakonec sám. Aby zavřel vaše noviny, zpravodajský web nebo odešel od televize a vyhledal si to sám na internetu. V zásadě tím zcela vědomě odvracíte pozornost čtenáře nebo diváka jinam.
To je naprostá pravda. Taková je ale cena, kterou za to musíme čas od času zaplatit. Nikdy v životě totiž nebudeme mít něco, co nemá Google. Nebudeme mít pravděpodobně ani něco, co ještě nebylo na Twitteru. A navíc, lidé stejně odejdou. I když máte puštěnou televizi, tak u toho pravděpodobně posíláte e-mail, díváte se, co je nového na sociálních sítích, nebo si kontroluje stav bankovního konta. Víme, že to lidé dělají a nemůžeme jim zabránit, aby odešli někam jinam. A možná by i měli jít, měli by se podívat na všechny ty karikatury a pak se vrátit ke svému spolehlivému, důvěryhodnému zdroji.
LN: Někdo by ale také mohl namítnout, že média tím, že třeba takovéto věci odmítají zveřejnit, cenzurují informace. Čtenáři se mohou cítit zrazení, obviňovat média z manipulací.
Před 30 lety by to byl velmi dobrý argument, protože jedinou cestou k šíření informací byla média. Bylo tu omezený počet novin, tiskových agentur a stanic, které kontrolovaly, co každý z nás viděl. Ty doby jsou ale pryč. Každý může vidět všechno. Problém cenzury je skutečně pryč. Problém tkví v tom, že světový trh s informacemi je zaplaven propagandou a lží.
LN: Změnila se nějak propaganda jako taková v poslední době? Mohlo by se zdát, že ve světle vyhrocení vztahů mezi Ruskem a Západem po anexi Krymu propaganda zažívá jakousi renesanci. Nebo tu byla vždycky přítomná a jen nyní přichází novými kanály?
Byla tu vždycky přítomná, jenom její metody jsou novější. Dřív to bývalo tak, že abyste se dostali do styku s propagandou v nějaké vzdálené zemi, museli jste si koupit krátkovlnné rádio a poslouchat jejich vysílání. Nyní je propaganda ve vašem kanálu novinek na Facebooku každý den. Propaganda se tak dostává k lidem a plní svůj účel nutit lidi pochybovat o všem. Až do bodu, kdy se vás snaží přesvědčit o tom, že nic není pravda. Je to velmi nihilistický přístup. Není to tak, že by se vás propaganda snažila přesvědčit, že „oni“ mají pravdu. Snaží se vás přesvědčit o tom, že je nemožné vědět, kdo má pravdu a že bychom neměli věřit nikomu. Počínaje našimi vládami až po doktory a vědce. Samotná idea pravdy je tím ohrožena. Pokud ztratíme naši víru v pravdu, začneme věřit, že všechno je ve skutečnosti stejné. Že všichni jsou stejně špatní, zkorumpovaní a podobně.
Obnáší to, že lidé, kteří se zajímají o věci kolem sebe, se musí velmi pečlivě dívat na zdroj informací. Pokaždé, když sdílíte něco na Twitteru nebo Facebooku, měli byste se zamyslet, jestli je to vůbec možné, aby to bylo pravdivé. Někdo má prostě jen ve zvyku říct si: „Super, to je zajímavé. Vtipné. To nasdílím.“ Pokud je to nějaké zábavné video se zvířaty, budiž, ale když jde o mezinárodní politiku, měli bychom být opatrní, jak s tím zacházíme. Je skutečným zklamáním vidět, že lidé mají tak málo na zřeteli to, co je pravda. Většinou přitom není žádnou záhadou, co je pravdivé a co ne.
LN: Bavíme-li se o propagandě, někdo by mohl namítat, že i třeba Rádio Svobodná Evropa, jemuž nyní šéfujete, může být nástrojem propagandy, a to kvůli financování americkým Kongresem. Z etického hlediska nevidíte problém v možném ovlivňování obsahu finančním pozadím?
První, co jsem chtěl zjistit, když jsem zvažoval, jestli vzít tuhle práci, bylo, co je vlastně posláním téhle pozice. Je to nějaká propagandistická mise, nebo je to seriózní novinářská organizace? Byl jsem ale přesvědčen - a stále více se v tom utvrzuji -, že je to to druhé. A to je také způsob, jakým ji míním vést.
Jsme financováni americkým Kongresem - to není žádné tajemství. A jsem rád, že nás financují a můžeme tak odvádět důležitou práci. Děláme férovou, upřímnou a odvážnou žurnalistiku, ale taky neděláme tajemství z toho, že si ceníme demokratických hodnot, která jsou základem k existenci svobodné žurnalistiky. Nestydíme se postavit za hodnoty, jako je svoboda projevu, boj proti korupci.
A je třeba dodat, že naši lidé se kvůli své práci dostávají pod obrovský tlak. Máme jednoho člověka ve vězení v Turkmenistánu, tři další z něj nedávno pustili v Ázerbájdžánu. Našim novinářům i jejich rodinám je pravidelně vyhrožováno. Vlády některých zemí i různé extremistické organizace se snaží naši produkci blokovat.
Nesoustředíme se přitom jenom na bývalý Sovětský svaz a jeho satelity. Operujeme třeba také v Íránu, Afghánistánu nebo severozápadním Pákistánu, kdy každá z těchto zemí obnáší specifické výzvy i rizika a komplikace. Je to děsivý obrázek, když se podíváte, kde všude působíme – kde všude se lidé potýkají s problémem dostat se svobodně k informacím či s omezením svobody projevu. Je hodně míst, odkud nezní příliš mnoho upřímných novinářských hlasů.
LN: Aktuálně poskytujete zpravodajství do 23 zemí v 26 jazycích. Nezvažovali jste s přihlédnutím k tomu, že některé z těchto regionů již prošly demokratickou tranzicí, že byste tam své vysílání ukončili? Tak jako se tomu bylo v případě českého vysílání v roce 2002? Napadá mě třeba Balkánský poloostrov, kde je ostatně velká část z těchto zemí již členy EU, některé i NATO.
Zůstáváme flexibilní. Někdy zjistíme, že určitá služba je méně důležitá a ukončíme její činnost a naopak rozjíždíme nové služby tam, kde je to potřeba. Když RFE začínalo, bylo to rádio, byť jsme už tehdy používali i jiné kanály. Třeba balóny, abychom vyslali letáky do východní Evropy. Vždycky jsme ale tak trochu byli víc jakousi platformou. A i dnes využíváme neustále všechny dostupné platformy, abychom se dostali k publiku. Rádio je dnes mnohem menší součástí, než tomu bývalo. Více jsme nyní na sociálních sítích a děláme videa nebo fotky a interaktivní obsah. Někdy je to dobrý způsob, jak obejít cenzuru. V některých zemích naše vysílání totiž ruší, blokují naše satelity i stránky na internetu. Někdy se proto objevíme na Facebooku, jindy na místních sociálních sítích nebo na YouTube.
Je ovšem třeba mít na paměti, že to není jenom o rozdělení na Východ a na Západ, ale o extremismu přicházejícím z jakékoliv části světa. V místě, jako je třeba právě Balkán, existují stále různé podoby extremismu. Jsou tam lidé, kteří se rozhodnou přidat k Islámskému státu, a objevuje se tam také spousta falešných informací. Nemyslím si, že by tam naše informační výzvy najednou zmizely. Budeme spokojení, až budou existovat opravdu silná a svobodná média v každé z těchto zemí a až síly stojící za těmito proudy falešných informací a extremismem nebudou nadále usilovat o mysli občanů, zvlášť pak těch mladých.
